Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx a Bedřich Engels



{661} Přílohy

(17. díl Spisů)


*Záznam Marxovy řeči o vládě národní obrany,
*Záznam Engelsovy řeči o revoluci z 18. března v Paříži
*Záznam Engelsovy a Marxovy řeči o republikánském hnutí v Anglii
*Záznam Engelsovy řeči o Pařížské komuně
*Záznam Marxovy řeči o Pařížské komuně
*Záznam Engelsovy řeči o Pařížské komuně
*Záznam Marxovy řeči o Pařížské komuně
*Obsah Marxovy řeči proti pomluvám o Internacionále a Pařížské komuně rozšiřovaným buržoazním tiskem
*Záznam interviewu, který poskytl Marx dopisovateli listu "The World"
*Obsah Engelsovy řeči o Mazziniho vztahu k Internacionále
*Záznam Engelsovy řeči o svolání londýnské konference,
*Obsah Marxovy řeči proti Odgerovi
*Záznam Marxovy řeči při zahájení londýnské konference
*Záznam Marxových řečí o tradeunionech
*Záznam Marxovy řeči o politické činnosti dělnické třídy
*Záznam Marxovy řeči o politické činnosti dělnické třídy
*Záznam Marxovy řeči o postavení Mezinárodního dělnického sdružení v Německu a Anglii
*Záznam Marxovy řeči o tajných spolcích
*Rezoluce generální rady o ústředním výboru sekcí Mezinárodního dělnického sdružení ve Spojených státech amerických
*Dopis Jenny Marxové vydavatelce listu "Woodhull and Claflin's Weekly"




{663} *Záznam Marxovy řeči o vládě národní obrany[475]

Z protokolu zasedání generální rady
ze 17. ledna 1871

Občan Marx řekl, že poněvadž je přítomno několik anglických členů, přednese velmi důležité sdělení. To, co uváděl Odger na posledním shromáždění v Saint James'Hallu o francouzské vládě, neodpovídá pravdě. Ve své druhé adrese jsme prohlásili, že mezi členy prozatímní vlády jsou někteří, jimž revoluce 1848 vypálila nesmazatelné znamení hanby.[a] Odger řekl, že na nich nelpí žádná vina.

Marx pokračoval: Favra lze přijmout jen jako představitele republiky, ne jako neposkvrněného vlastence Jules Favra. Způsob, jakým se o něm nyní mluví, staví Favra do popředí, a republika se vedle něho takřka ztrácí. Jeden příklad Favrovy činnosti: po revoluci 1848, poněvadž Flocon byl nemocen, vybral si Ledru-Rollin Favra za ministra vnitra. Jedno z prvních Favrových opatření bylo, že přivedl zpátky do Paříže armádu, což pak umožnilo buržoazii postřílet dělníky. Později, když se lid přesvědčil, že se Národní shromáždění skládá z buržoů, uspořádal demonstraci na podporu Polska a přitom vtrhl do Národního shromáždění.[476] Předseda prosil Louise Blanca, aby k demonstrantům promluvil a uklidnil je, což Louis Blanc také udělal. Válka s Ruskem by byla zachránila republiku. První, co Jules Favre udělal několik dní nato, bylo, {664} že požádal o zmocnění stíhat Louise Blanca jako spoluviníka na vpádu do zasedání. Národní shromáždění se domnívalo, že k tomu byl pověřen vládou, ale všichni ostatní členové vlády to odmítli jako Favrovu soukromou záležitost. Prozatímní vláda intrikovala, aby vyprovokovala červnové povstání. Po střelbě do lidu Favre navrhl, aby byla zrušena výkonná komise[477]. Dne 27. června připravil dekret o transportu uvězněných bez soudu; bylo odtransportováno 15 000 lidí.[478] V listopadu bylo Národní shromáždění nuceno zkoumat případy některých lidí, kteří dosud s transporty neodešli. Jen v samotném Brestu jich muselo být 1000 osvobozeno. Z těch nejnebezpečnějších, kteří byli souzeni vojenskou komisi, museli být mnozí osvobozeni a jiní byli odsouzeni jen ke krátkým trestům vězení. Později, když se navrhovala amnestie, byl Favre vždycky proti. Patřil k těm, kdo se zasazovali o vytvoření vyšetřovací komise pro zkoumání celé revoluce kromě února. Přispěl k tomu, že byly přijaty nejhanebnější tiskové zákony, jaké kdy existovaly,[479] ty zákony, jichž chytře využil Napoleon. Favre měl jisté styky s bonapartisty za červencové monarchie a využil všeho svého vlivu, aby dostal Napoleona do Národního shromáždění. Přispěl k uskutečnění římské expedice[224], která byla prvním krokem ke zřízení císařství.


Záznam řeči byl otištěn
(bez uvedení autora)
v "The Eastern Post",
čís. 121 z 21. ledna 1871
  Podle textu protokolů
generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{665} *Záznam Engelsovy řeči o revoluci z 18. března v Paříži[480]

Z protokolu zasedání generální rady
z 21. března 1871

Občan Engels pak vylíčil, jaká je situace v Paříži. Řekl, že dopisy, které došly během tohoto týdne z Paříže a o nichž se už zmínil Serraillier, objasnily to, co bylo dosud nepochopitelné. Vypadalo to tak, jako by se bylo několik lidí náhle zmocnilo jistého počtu děl a podrželo si je. Všechen tisk a všichni korespondenti psali, že s těmito lidmi je třeba zatočit, ale francouzská vláda vyčkávala. Podle informace od našeho pařížského výboru zaplatily za zhotovení těchto děl oddíly národní gardy a chtěly si je ponechat. Po volbách zjistily, že za takového Národního shromáždění, jaké bylo zvoleno,[481] republika vůbec není v bezpečí. Když Prusové vstupovali do Paříže, byla děla stažena do jiné části města, aby zůstala mimo jejich dosah. Tehdy si vláda začala na děla činit nárok a snažila se je národní gardě odebrat. Aurelle de Paladines byl jmenován vrchním velitelem národní gardy a policejním prefektem.[b] Za Napoleona byl vrchním velitelem četnictva a stoupencem kléru. Na vyzvání orleánského biskupa Dupanloupa konal pětihodinové pokání v kostele, zatímco jeho armáda neúspěšně bojovala s Němci. Po tomto jmenování už nebylo pochyb o tom, jaké má vláda úmysly.

{666} Tehdy se národní garda připravila na odpor. Z 260 praporů jich 215 ustavilo ústřední výbor, mužstvo i důstojníci společně. Každá rota si zvolila svého delegáta, z těchto delegátů se vytvořily místní výbory obvodů nebo čtvrtí, a ty zvolily ústřední výbor.

Z dvaceti obvodů jen pět nezvolilo žádné delegáty. Když Národní shromáždění přesídlilo do Versailles, pokusila se vláda vyčistit Paříž od revolucionářů a vzít jim děla. Mělo být použito vojska, jež sotva dorazilo do Paříže, a velet mu měl Vinoy, pod jehož velením stříleli vojáci do lidí na bulvárech za státního převratu roku 1851. Časně zrána dosáhlo vojsko částečného úspěchu, ale když národní garda zjistila, co se stalo, začala si brát svá děla zpátky a vojáci se bratřili s lidem. Město je nyní v rukou lidu; jednotky, které nepřešly na stranu lidu, byly staženy do Versailles, a Národní shromáždění neví, co počít.

Mezi členy ústředního výboru nejsou žádní slavní lidé, není tu žádný Félix Pyat a lidé jeho druhu, ale zato jsou tito lidé velmi dobře známi mezi dělníky. Ve výboru jsou čtyři členové Internacionály.

Zítra má být zvolena Komuna. Ústřední výbor oznámil, že bude respektována svoboda tisku, ne však prohnilého bonapartistického tisku. V nejdůležitější z přijatých rezolucí se praví, že předběžné mírové podmínky budou respektovány. Prusové jsou stále ještě blízko, a podaří-li se udržet je mimo toto střetnutí, vyhlídky na úspěch se zvětší.


Záznam řeči byl otištěn
(bez uvedení autora)
v "The Eastern Post",
čís. 130 z 25. ledna 1871
  Podle textu protokolů
generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{667} *Záznam Engelsovy a Marxovy řeči o republikánském hnutí v Anglii[482]

Z protokolu zasedání generální rady
z 28. března 1871

Občan Engels řekl, že otázka není v tom, zda podporujeme republikánské hnutí, ale v tom, zda toto hnutí za nynějších okolností půjde naší cestou. Jsou tu lidé jako Peter Taylor a jiní, kteří jsou prostě pro republiku; musí se však uvážit, že odstranění monarchie znamená také odstranění státní církve, Sněmovny lordů a mnoha jiných věcí. V Anglii se nemůže rozvinout žádné republikánské hnutí, které by nepřerostlo v hnutí dělnické třídy, a má-li takové hnutí vzniknout, bude také třeba vědět, jak se bude dále vyvíjet. Než budeme moci prakticky uskutečnit své ideje, musíme mít republiku. Musíme republikánské hnutí sledovat a je dobře, že se na něm naši členové podílejí a snaží se udávat mu směr. Stane-li se z něho záležitost buržoazie, zvrhne se v kliku. Dělnická třída musí prolomit všechny zavedené formy.

————————————————

Občan Engels řekl, že v Americe je právě takový útlak jako v Anglii, ale republika ponechává dělnické třídě volné pole pro agitaci. V hustě osídlených státech se dělnické hnutí zorganizovalo, ale rozsáhlé neosídlené území mu brání, aby dále zesílilo.

{668}Občan Marx vyjádřil přesvědčení, že žádné republikánské hnutí se nemůže stát skutečnou silou, nestane-li se hnutím sociálním. Ti kdo řídí nitky nynějšího hnutí, ovšem nic takového nezamýšlejí.


    Podle textu protokolů
generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{669} *Záznam Engelsovy řeči o Pařížské komuně

Z protokolu zasedání generální rady
z 11. dubna 1871

Občan Engels řekl, že musí radě sdělit ještě jednu věc. Tisk je v poslední době plný senzačních zpráv o činech Sdružení a poslední z nich pustil nedávno do světa jeden pařížský list, který tvrdí, že Marx byl v roce 1857 Bismarckovým soukromým sekretářem.

Dále Engels řekl, že by nebylo správné nevyjádřit se k průběhu pařížských událostí. Dokud stál v čele ústřední výbor národní gardy, vyvíjely se události dobře, ale po volbách[483] je víc řečí než skutků. Proti Versailles se mělo zakročit, dokud byly slabé, ale tato příležitost se promeškala, a teď se zdá, že Versailles nabývají vrchu a zatlačují Pařížany. Lid se dlouho nedá vést k porážce. Pařížané ztrácejí pozice, neúčelně spotřebovávají střelivo a vyjídají své zásoby. Ale není možné donutit je hladem ke kapitulaci, pokud je Paříž z jedné strany otevřená. Favre odmítl pomoc Prusů.[484] V červnu 1848 se boj skončil za čtyři dny, ale tehdy dělníci neměli děla. Tentokrát to neskončí tak rychle. Ludvík Napoleon dal rozšířit ulice, aby se v nich mohlo střílet z děl do dělníků, ale teď je to pro dělníky výhoda, poněvadž budou v těchto ulicích střílet z děl do svého protivníka. Dělníci, a je jich 200 000, jsou daleko lépe organizováni než při kterémkoli dřívějším povstání. Jejich situace je zlá a vyhlídky nejsou tak dobré jako před čtrnácti dny.


    Podle textu protokolů
generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{670} *Záznam Marxovy řeči o Pařížské komuně

Z protokolu zasedání generální rady
z 25. dubna 1871

Marx... nebo noviny.[c] To se v budoucnu napraví, poněvadž spojení mezi Komunou a Londýnem bude udržovat zvláštní emisar, který zajistí i naše spojení.

Serraillier a Dupont byli vybráni za kandidáty na volná místa v 17. obvodu[485] Serraillier psal, že Dupont bude určitě zvolen, ale po volbách už nenapsal; možná, že napsal do Manchesteru. Ukazuje se, že bylo napsáno víc dopisů, než jich došlo.

Félix Pyat a Vésinier v Paříži pomlouvají Serrailliera a Duponta, a když jim Serraillier pohrozil soudním stíháním, popřeli to. Je naléhavě nutné napsat ihned do Paříže a zjistit, proč Pyat Serrailliera a Duponta pomlouvá. (Na návrh občana Mottersheada pověřuje rada napsáním tohoto dopisu občana Marxe.)[486]

Dopisy dal Lafargue na poštu za linií pařížských opevnění, a proto se při dopravě drahou zdržely; jak francouzská, tak pruská vláda dopisy prohlížejí. Informace obsažené v těchto dopisech jsou většinou staré, ale je tam několik faktů, které noviny nepřinesly. Sděluje se v nich, že o tom, co se děje v Paříži, vědí provincie právě tak málo jako za obléhání. Pokud se právě nebojuje, je v Paříži takový klid jako nikdy předtím. Značná část buržoazie se přidala k bellevillské národní gardě. Velcí kapitalisté utekli a drobní {671} obchodníci a řemeslníci jdou s dělnickou třídou. Nadšení lidu a národní gardy je nepředstavitelné; versailleští jsou blázni, doufají-li, že se dostanou do Paříže. Paříž nevěří na povstání v provinciích a ví, že proti ní stojí přesila; toho se nebojí, obává se však pruské intervence a nedostatku potravin. Dekrety o nájemném a o obchodních směnkách byly opravdu mistrovské tahy; nebýt jich, byly by tři čtvrtiny drobných obchodníků a řemeslníků udělaly bankrot. Zavraždění Duvala a Flourense vyvolalo touhu po pomstě. Flourensova rodina a Komuna pověřily jednoho soudního úředníka, aby zjistil příčinu jejich smrti, ale bylo to marné! Flourens byl zabit v kterémsi domě.

Jsou tu také určité informace o tom, jak se dělají telegrafické zprávy. Když Brutto revidoval účty vlády národní obrany, objevil, že vláda zaplatila za zhotovení zdokonalené přenosné gilotiny. Gilotina se našla a byla na příkaz Komuny veřejně spálena. Plynárenská společnost dlužila obci přes milión franků, ale nijak se neměla k tomu, aby svůj dluh zaplatila; teprve když byl zabaven její majetek, vydala na příslušnou sumu směnku na Francouzskou banku. Telegramy a zprávy korespondentů podávají však tyto události úplně zkresleně. Nejvíc je všem solí v očích to, že Komuna vládne tak lacino. Nejvyšší úředníci dostávají plat pouze 6000 franků ročně, ostatní jen dělnickou mzdu.

Adresa[d] má být hotova do příštího zasedání.


Záznam řeči byl otištěn
(bez uvedení autora)
v "The Eastern Post",
čís. 135 z 29. duna 1871
  Podle textu protokolů
generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{672} *Záznam Engelsovy řeči o Pařížské komuně

Z protokolu zasedání generální rady
z 9. května 1871

Občan Engels pak oznámil, že adresa (tj. "Občanská válka ve Franců") ještě není hotova. Občan Marx byl vážně nemocen a práce na adrese mu přitížila. V sobotu však bude adresa hotova a podvýbor[487] se může sejít u Marxe kdykoli po páté hodině odpoledne.

V Londýně byl delegát Komuny a přivezl dobré zprávy. Bylo nutné sáhnout k přísným opatřením, aby se nikdo nemohl dostat do Paříže bez propustky. Ukázalo se, že se po městě volně potloukali versailleští špiclové. Hlavní útok byl odražen. Versailleská armáda se pokusila projít do města mezi postaveními národní gardy a pevnostními valy; teď však může zaútočit jen na jediném místě, a to tam, kde byla předtím odražena. Obrana se zesiluje. Komuna ztratila kousek území a znovu ovládla Clamart. I když se armádě podaří dobýt valy, jsou za nimi barikády, a na těch ji čeká boj, jaký ještě nikdy nebyl sveden. Poprvé budou barikády bránit děla, vojenské pušky a řádně organizované vojsko. Obě bojující armády jsou teď asi stejně silné. Versailleští nemohou získat vojsko z venkova, naopak tam museli část svých jednotek poslat, aby udržovaly pořádek ve městech. Thiers nemůže ani dovolit obecním radám, aby se sešly v Bordeaux[442] a projednaly politické otázky; aby tomu zabránil, musel použít Napoleonova zákona[474]


    Podle textu protokolů
generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{673} *Záznam Marxovy řeči o Pařížské komuně[488]

Z protokolu zasedání generální rady
z 23. května 1871

Občan Marx vysvětlil, že byl nemocen a nemohl tedy dokončit adresu, kterou slíbil napsat, doufá však, že ji dokončí do příštího úterý. O boji v Paříži Marx řekl, že se obává blízkého konce, ale bude-li Komuna poražena, boj se jen odročí. Zásady Komuny jsou věčné a nelze je zničit; budou se prosazovat znovu a znovu, tak dlouho, dokud se dělnická třída neosvobodí. Pařížská komuna je drcena pomocí Prusů, kteří Thiersovi dělají žandarmy. Bismarck, Thiers a Favre zosnovali komplot, jehož cílem je zničit Komunu. Bismarck prohlásil ve Frankfurtu, že ho Thiers a Favre požádali o zásah. Výsledek ukazuje, že je ochoten udělat všechno, co je v jeho silách, aby jim pomohl, pokud tím neohrozí životy německých vojáků; ne ovšem proto, že by pro něho něco znamenaly lidské životy, ukáže-li se možnost něco získat, ale proto, že chtěl Francii ještě víc ponížit, aby ji mohl tím víc vydírat. Thiersovi povolil víc vojáků, než bylo stanoveno v konvenci, ale dovážet potraviny do Paříže povolil jen v omezeném množství. Opakuje se jen stará historie. Vyšší třídy byly vždy zajedno v utlačování pracujících tříd. V 11. století, za války mezi některými francouzskými a normandskými rytíři, se vzbouřili rolníci, rytíři ihned zapomněli na své rozpory a spojili se, aby rozdrtili rolnické hnutí. Na důkaz toho, jak Prusové konali svou policajtskou službu, stačí připomenout, že v Rouenu, okupovaném Prusy, bylo uvězněno 500 lidí pod záminkou, {673} že jsou členy Internacionály, Internacionála nahání strach. Hrabě Jaubert - tato vyschlá mumie, ministr z roku 1834, muž známý tím, že podporoval opatření proti tisku - pronesl nedávno v Národním shromáždění řeč, v níž prohlásil, že po obnovení pořádku musí být první povinností vlády prozkoumat činnost Internacionály a potlačit ji.


Otištěno v "The Eastern Post",
čís. 139 z 27. května 1871
  Podle textu protokolů generální rady
srovnaného s textem novin
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{675} *Obsah Marxovy řeči proti pomluvám o Internacionále a Pařížské komuně rozšiřovaným buržoazním tiskem

Z novinové zprávy o zasedání generální rady
ze 6. června 1871

Občan Marx upozornil na hanebné lži o Komuně, které rozšiřuje anglický tisk. Jsou to lži vyráběné francouzskou a pruskou policií, které se obávají, aby nevyšla najevo pravda. Tvrdilo se, že Millière je jedním z nejfanatičtějších členů Komuny. Ve skutečnosti členem Komuny nikdy nebyl, ale protože byl poslancem za Paříž, musela se najít nějaká záminka, proč ho zastřelit. Anglický tisk vystupuje v roli Thiersových policajtů a ohařů. Aby se ospravedlnila Thiersova krvavá vláda, vymýšlejí se pomluvy o Komuně a o Internacionále. Tisk docela dobře zná cíle a zásady Internacionály. Uveřejňoval zprávy o pronásledování Internacionály v Paříži za císařství; měl své zástupce na různých kongresech Sdružení, psal o jejich jednání - a přesto v tisku kolují zprávy, že ke Sdružení patří fenianské bratrstvo[489], karbonáři[490], Marianne[491] a jiné tajné společnosti. Noviny se ptají plukovníka Hendersona, zda ví, kde se zdržuje generální rada, která prý má sídlo v Londýně. Všechny tyto věci jsou vymyšleny prostě proto, aby se ospravedlnila jakákoli akce proti Internacionále. "Vyšší třídy" se bojí zásad Internacionály.

{676} Marx dále upozornil na to, že Mazzini napsal do "Contemporary Review"[492] článek, v němž osočuje Komunu. Není dostatečně známo, že se Mazzini vždycky stavěl proti dělnickému hnutí. Odsuzoval povstalce z června 1848; kvůli tomu proti němu vystoupil Louis Blanc, který byl tehdy statečnější než dnes. Když Pierre Leroux, který měl velkou rodinu, dostal v Londýně práci, Mazzini ho denuncoval.

Fakt je, že Mazzini se svým staromódním republikánstvím nic nepochopil a nic nedokázal. Itálii přivedl svým nacionalistickým pokřikem k vojenskému despotismu. Jeho vymyšlený stát byl pro něho všechno a reálně existující společnost nebyla nic. Čím dřív se lid zbaví takových lidí, tím lépe.


Otištěno v "The Eastern Post",
čís. 141 z 10. června 1871
  Podle textu novin
srovnaného s textem
protokolů generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{677} *Záznam interviewu, který poskytl Marx dopisovateli listu "The World"[493]

Londýn 3. července

...Přistoupil jsem hned k věci. Svět, řekl jsem, zřejmě nemá o Internacionále jasnou představu; velice ji nenávidí, ale není s to objasnit, co to vlastně nenávidí. Lidé, kteří si myslí, že pronikli do tajemného šera kolem Internacionály hlouběji než ostatní, prohlašují, že v ní objevili cosi podobného Janusovi s dobráckým, poctivým úsměvem dělníka na jedné tváři a s vrahounským úšklebkem spiklence na tváři druhé. Požádal jsem dr. Marxe, aby objasnil tajemství, jímž je tato teorie zahalena. Učenec se zasmál, pobavilo ho patrně pomyšlení, že se ho tak bojíme.

- Není třeba objasňovat žádné tajemství, vážený pane - začal Marx velmi kultivovaným jazykem Hanse Breitmanna[494] - snad kromě tajemství lidské hlouposti těch, kdo neustále ignorují fakt, že naše Sdružení je veřejné a že se o jeho činnosti uveřejňují ty nejúplnější zprávy pro všechny, kdo si je chtějí přečíst. Naše stanovy si můžete koupit za penny a za šilink dostanete brožury, z nichž se o nás dovíte skoro všechno, co víme sami.

Já: "Skoro" - to je možné. Ale netkví v tom, co se nedovím, právě to nejdůležitější? Budu k vám zcela upřímný a položím otázku tak, jak ji vidí nezúčastněný pozorovatel: Nesvědčí tento všeobecně nepříznivý postoj k vaší organizaci o něčem víc než o nevědomé zlobě davu? A snad mi ještě dovolíte, abych se i po tom, co jste mi právě řekl, zeptal, co je to Internacionála?

Dr. Marx: Stačí jen podívat se na lidi, z nichž se skládá - jsou to dělníci.

Já: Ano, ale voják vůbec nemusí být exponentem vlády, která jím disponuje. Znám některé z vašich členů a rád věřím, že nejsou ze stejného těsta jako {678} spiklenci. Ostatně tajemství, na kterém by se podílel milión lidí, by nebylo žádné tajemství. Ale co když jsou tito lidé jen nástrojem v rukou odvážného a - doufám, že mi prominete, když dodám - ve svých prostředcích ne právě vybíravého konkláve?

Dr. Marx: Nic nedokazuje, že je tomu tak.

Já: A nedávné pařížské povstání?

Dr. Marx: Především žádám o důkaz, že tu vůbec bylo nějaké spiknutí a že všechno, co se stalo, nebyl zákonitý důsledek okolností, které se vytvořily. A připustíme-li už spiknutí, žádám o důkaz, že se na něm podílelo Mezinárodní dělnické sdružení.

Já: Účast tolika členu Sdružení v orgánech Komuny.

Dr. Marx: Pak to bylo také spiknutí svobodných zednářů, poněvadž oni se jako jednotlivci nepodíleli na činnosti Komuny nijak málo. Opravdu by mě nepřekvapilo, kdyby papež svedl celé povstání na ně. Ale pokusme se o jiné vysvětlení. Pařížské povstání bylo dílem pařížských dělníků. Museli je vést a organizovat přirozeně nejschopnější dělníci; ale nejschopnější dělníci jsou obvykle také členy Mezinárodního dělnického sdružení. Nicméně Sdružení jako takové nemůže nést žádnou odpovědnost za jejich činy.

Já: Svět se na to dívá jinak. Muví se o tajných instrukcích z Londýna a dokonce o peněžní podpoře. Je možné tvrdit, že údajný veřejný charakter činnosti Sdružení vylučuje jakoukoli možnost tajného spojení?

Dr. Marx: Existovalo někdy nějaké sdružení, které by při své práci nepoužívalo jak neveřejných, tak veřejných spojení? Ale mluvit o tajných instrukcích z Londýna jako o nějakých dekretech v otázkách víry a morálky, které vycházejí z jakéhosi centra papežské moci a intrik, to znamená naprosto nechápat podstatu Internacionály. K tomu by Internacionála musela mít centralizovanou formu řízení, kdežto skutečná forma její organizace se vyznačuje právě tím, že ponechává co největší volnost místní iniciativě a nezávislosti. Ve skutečnosti Internacionála není vůbec žádným vládním orgánem dělnické třídy. Je to spíš jednotící svazek než řídící síla.

Já: A jaký cíl má tento svazek?

Dr. Marx: Ekonomické osvobození dělnické třídy dobytím politické moci. Využití této politické moci k dosažení sociálních cílů. Naše cíle musejí být tak široké, aby zahrnovaly všechny formy {679} činnosti dělnické třídy. Dát jim speciální charakter znamenalo by přizpůsobit je potřebám jedné sekce, potřebám dělnické třídy jednoho jediného národa. Ale jak je možno chtít, aby se všichni lidé sjednotili k podpoře cílů malé menšiny? Kdyby to naše Sdružení udělalo, pozbylo by práva nazývat se Internacionálou. Sdružení nediktuje formu politických hnutí; požaduje pouze záruku, že směřují k témuž cíli. Je to síť sdružených spolků, obepínající celý dělnický svět. V každé části světa se objevují nějaké zvláštní stránky problému, a dělníci je řeší svým způsobem podle uvážení. Dělníci v Newcastlu a Barceloně, v Londýně a Berlíně se absolutně nemohou sdružovat do detailu stejně. V Anglii například má dělnická třída otevřenou cestu k politické moci. Bylo by bláhové připravovat povstání tam, kde lze rychleji a jistěji dosáhnout cíle pokojnou agitací. Ve Francii stovky represívních zákonů a smrtelný antagonismus mezi třídami zřejmě vyvolává nutnost násilného řešení sociální války. Volba takového řešení je ovšem věcí dělnické třídy této země. Internacionála si neosobuje právo v této věci diktovat a stěží v ní může i radit. Ale každému hnutí vyjadřuje své sympatie a v mezích daných jejími vlastními zákony mu poskytuje pomoc.

Já: A jaký je charakter této pomoci?

Dr. Marx: Uvedu vám příklad. Jednou z nejobvyklejších forem hnutí za osvobození je stávkové hnutí. Dříve, když v jedné zemi vypukla stávka, byla poražena, protože byli do země dovezeni dělníci odjinud. Internacionála s tím téměř úplně skoncovala. Dostává zprávy o zamýšlené stávce a informuje o ní své členy, kteří hned vezmou na vědomí, že místo, kde se tento boj odehrává, musí pro ně být zapovězenou zemí. Podnikatelé jsou tak nuceni vyrovnat se se svými lidmi sami. Jinou pomoc stávkující většinou nepotřebují. Peněžní prostředky si sbírají sami nebo jim je poskytnou pomocí svých sbírek spolky, k nimž jsou bezprostředněji přidruženi; je-li ovšem jejich situace už příliš tísnivá a jde-li o stávku, kterou Sdružení schvaluje, pak dostanou nezbytné prostředky ze společné pokladny. Tímto způsobem byla před několika dny dovedena k vítěznému konci stávka tabákových dělníků v Barceloně.[495] Ale Sdružení nemá zájem na stávkách, i když je za určitých podmínek podporuje. Z finančního hlediska jimi nemůže nijak získat, ale {680} ztratit může snadno. Zkrátka a dobře: Dělnická třída zůstává chudá uprostřed vzrůstajícího bohatství, zbídačelá uprostřed vzrůstajícího luxusu. Materiální nouze ji mrzačí jak morálně, tak i fyzicky. Nemůže čekat pomoc od nikoho jiného. Je pro ni tedy nezbytnou nutností vzít svou věc do vlastních rukou. Musí změnit vztahy mezi sebou a kapitalisty i statkáři, a to znamená, že musí přetvořit společnost. To je společný cíl každé ze známých dělnických organizací; ligy půdy a práce, odborové a podpůrné spolky, spotřební a výrobní družstva - to všechno jsou jen prostředky k dosažení tohoto cíle. Úkolem Mezinárodního dělnického sdružení je nastolit naprostou solidaritu mezi těmito organizacemi. Jeho vliv se začíná pociťovat všude. Jeho názory šíří dvoje noviny ve Španělsku, troje v Německu, stejný počet v Rakousku a Holandsku, šestery v Belgii a šesterý ve Švýcarsku. A nyní, když jsem vám řekl, co to je Internacionála, budete asi s to udělat si vlastní úsudek o údajných spiknutích.

Já: A Mazzini je členem vaší organizace?

Dr. Marx (se smíchem): Kdepak! Kdybychom nebyli došli ve svých názorech dále než on, daleko bychom se nedostali.

Já: Překvapujete mě. Byl jsem pevně přesvědčen, že Mazzini reprezentuje ty nejpokrokovější názory.

Dr. Marx: Reprezentuje všeho všudy starou ideu buržoazní republiky. My však nechceme mít s buržoazií nic společného. Zaostal za moderním hnutím stejně jako němečtí profesoři, kteří jsou nicméně v Evropě stále ještě považováni za apoštoly ušlechtilého demokratismu budoucnosti. Byli jimi nepochybně kdysi - možná před rokem 1848, když německá buržoazie, v anglickém smyslu toho slova, ještě ani nedospěla k vlastnímu vývoji. Ale ted přešli všichni do jednoho k reakci, a proletariát se k nim už nezná.

Já: Někteří lidé se domnívají, že ve vaší organizaci jsou prvky pozitivismu.

Dr. Marx: Naprosto ne. Mezi námi jsou pozitivisté, a mimo naši organizaci jsou jiní pozitivisté, kteří jsou právě tak činní. Ale to není zásluha jejich filosofie, neboť ta nemá naprosto nic společného s lidovou vládou, jak ji chápeme my, a snaží se jen dosadit místo staré hierarchie novou.

{681}Já: Zdá se tedy, že tak jako si vůdci novodobého mezinárodního hnutí vytvořili své Sdružení, měli by si vytvořit i svou filosofii.

Dr. Marx: Přesně tak. Můžeme například sotva čekat, že uspějeme ve svém boji proti kapitálu, budeme-li svou taktiku odvozovat řekněme z Millovy politické ekonomie. Mill načrtl obraz jednoho druhu vztahů mezi prací a kapitálem. My chceme dokázat, že je možné nastolit jiné vztahy.

Já: A Spojené státy?

Dr. Marx: Hlavní střediska naší činnosti jsou nyní ve starých evropských zemích. Ve Spojených státech působilo dosud mnoho okolností, které zabraňovaly tomu, aby tam dělnická otázka nabyla prvořadého významu. Tyto okolnosti však rychle mizí a podobně jako v Evropě se tam s růstem dělnické třídy, odlišné od ostatní společnosti a odtržené od kapitálu, dostává dělnická otázka rychle do popředí.

Já: Zdá se, že k žádoucímu řešení, ať už bude jakékoli, dojde v Anglii bez násilných revolučních opatření. Anglický způsob agitovat z tribuny a v tisku, dokud se menšina nepromění ve většinu, je nadějné znamení.

Dr. Marx: V této věci nejsem tak optimistický jako vy. Anglická buržoazie vždycky projevovala dostatek ochoty přijmout rozhodnutí většiny, pokud měla v rukou monopol hlasovacího práva. Ale pamatujte si, že jakmile bude přehlasována v něčem, co považuje za životně důležité, budeme tu mít novou válku otrokářů...




Otištěno v " The World"
z 18. července 1871
a ve "Woodhull and Claflin's Weekly",
čís. 13/65 z 12. srpna 1871
  Podle textu ve
"Woodhull and Claflin's Weekly"
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{682} *Obsah Engelsovy řeči o Mazziniho vztahu k Internacionále

Z novinové zprávy o zasedání generální rady
z 25. července 1871

Občan Engels řekl, že po papeži teď přichází na řadu antipapež[496]; má podat zprávu o tom, že Giuseppe Mazzini na stránkách svého listu napadl Internacionálu[e]. Mazzini ve svém listě nejprve prohlásil, že, jak ví, italský lid miluje jeho a on že miluje italský lid, a pak pokračoval:

"Vzniklo Sdružení, které hrozí rozvrátit všechen pořádek" (týchž slov užil i papež); "vzniklo před několika léty a já jsem od samého začátku odmítal se k němu připojit. Řídí je rada sídlící v Londýně, jejíž duší je Karel Marx, člověk pronikavého, ale podobně jako Proudhon, rozkladného intelektu, panovačné povahy a žárlivý na vliv jiných lidí. Rada sama se skládá z lidí různých národností a nemůže se sjednotit ani v cíli, když diskutuje o zlu sužujícím společnost, ani v názoru na jeho nápravu. Proto jsem vystoupil ze Sdružení a proto z něho vystoupila i italská odbočka Demokratické aliance (Londýn). Internacionála se řídí třemi základními principy: I. popření Boha, to je jakékoli morálky; 2. popření vlasti, kterou rozkládá v konglomerát komun, jež s osudovou nevyhnutelností musejí upadnout do vzájemných sporů; 3. popření vlastnictví, čímž připravuje každého dělníka o plody jeho práce, poněvadž právo na individuální vlastnictví není nic jiného než právo každého člověka na to, co vyrobil."

Když se dosyta vypovídal o těchto věcech, uzavírá Mazzini {683} radou italské dělnické třídě, aby se pod jeho praporem pevně zorganizovala do antiligy proti Internacionále, aby věřila v budoucnost Itálie, aby pracovala pro její budoucnost a slávu a aby vytvářela svá konzumní družstva (ne výrobní družstva), tak aby na tom všichni mohli co nejvíc vyzískat.

Jak vidět, v jednom důležitém bodu si Mazzini odporuje: na jednom místě říká, že "od samého začátku odmítal se připojit k Internacionále", a o kousek dál píše, že z ní vystoupil. Jak někdo může vystoupit odněkud, kam nikdy nevstoupil, to ponechává představivosti čtenářů. Fakt je, že Mazzini nikdy nebyl členem Internacionály, ale snažil se přeměnit ji ve svůj nástroj. Navrhl program, který byl předložen prozatímní radě, ale ta ho zamítla; pak se o totéž pokusil ještě několikrát prostřednictvím majora Wolffa - který byl později odhalen jako policejní špicl - a pohořel znovu. Až donedávna se pak Mazzini zdržoval jakéhokoli zasahování do záležitostí Internacionály.

Obvinění, která vznáší proti Internacionále, jsou jednak nepravdivá, jednak absurdní. První z nich, že totiž Internacionála klade jako závažný požadavek ateismus, je nepravdivé a bylo už vyvráceno v odpovědi tajemníka generální rady na cirkulář Jules Favra[f] . Druhé obvinění je absurdní; jestliže totiž Internacionála neuznává vlast, pak usiluje o sjednocení, a ne o roztříštění. Staví se proti nacionalistickým heslům, poněvadž ta směřují k rozdělování národů navzájem a slouží tyranům k rozsévání předsudků a nepřátelství; řevnivost mezi románským a germánským plemenem vedla k nedávné katastrofální válce a využíval ji právě tak Napoleon jako Bismarck.[497] Třetí obvinění jen prozrazuje, že Mazzini nemá ponětí o nejelementárnějších otázkách politické ekonomie. Ono individuální vlastnictví, které každému zajišťuje plody jeho práce, Internacionála nejen nemá v úmyslu odstranit, ale naopak zřídit. Dosud putují plody práce mas do kapes několika jednotlivců, a právě tento systém kapitalistické výroby hodlá Mazzini nechat nezměněný, kdežto Internacionála jej chce zničit. Internacionála požaduje, aby každý dostával produkt své práce. Dopisy z Itálie {684} dokazují, že italští dělníci jdou s Internacionálou a že je Mazziniho mělká sofistika nemůže svést ze správné cesty.




Otištěno v "The Eastern Post"
čís. 148 z 29. července 1871
  Podle textu novin
srovnaného s textem
protokolů generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{685} *Záznam Engelsovy řeči o svolání londýnské konference[498]

Z protokolu zasedání generální rady
z 25. července 1871

Občan Engels navrhl "svolat na třetí neděli v září do Londýna neveřejnou konferenci Sdružení". Řekl, že sekce loňského roku zmocnily generální radu odložit každoroční kongres vzhledem k okolnostem způsobeným válkou[321] - situace se však o mnoho nezlepšila ani teď. Je vyloučeno, aby se kongres konal ve Francii. V Německu je Sdružení vystaveno perzekuci a každý jeho člen, který by se odvážil zúčastnit se kongresu, by riskoval uvěznění. Ve Španělsku je Sdružení rovněž pronásledováno, a v Belgii není vůbec žádná svoboda. Uváží-li se to všechno, zbývají jen dvě místa, kde je možné se sejít: Anglie a Švýcarsko. Občan Robin tu však už mluvil o tom, jak jsou ve Švýcarsku členové Internacionály rozštěpeni. Mimoto je situace taková, že kdyby byl svolán kongres, mohlo by na něj jen velmi málo sekcí poslat své delegáty; zároveň se však generální rada nutně potřebuje poradit se sekcemi o další politice a dostat schválení své pravomoci; je tedy jedině možnost svolat navrhovanou neveřejnou konferenci.




    Podle textu
protokolů generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{686} *Obsah Marxovy řeči proti Odgerovi[499]

Z novinové zprávy o zasedání generální rady
z 1. srpna 1871

Občan Marx řekl, že by se rád zmínil ještě o jedné ved. Ukázalo se, že na shromáždění Ligy půdy a práce[500] jakýsi jemu neznámý pan Shipton, o němž se říká, že je pravou rukou pana Odgera, kritizoval adresu "Občanská válka ve Francii" a prohlásil, že prý se (dr. Marx) zřekl generální rady. Taková poznámka ukazuje jen nevědomost pana Shiptona a nesvědčí o tom, že by byl příliš chápavý, i když je možná jen loutkou v Odgerových rukou. Poněvadž se Marx otevřeně prohlásil za autora obvinění obsažených v adrese, zřekl prý se rady - ale zatím to učinil se souhlasem rady a právě proto, aby lidé jako pan Odger, kteří obhajují Thierse a Favra, nemohli už tvrdit, že nevědí, zda obvinění vznesená v adrese jsou pravdivá, nebo ne. V dopise, v němž se Marx hlásí k autorství, se osoby, které obvinil, vyzývají, aby na něj podaly žalobu pro urážku na cti, takže by se pak celá věc projednávala před soudem[g]; tyto osoby však neměly na tom zájem, poněvadž věděly, jak by to dopadlo. Je ovšem snadné pochopit, proč byl pan Odger nespokojen; projevil tak obrovskou nevědomost v otázkách zahraniční politiky, že by to bylo zarážející i u obyčejného čtenáře novin. Odger prohlásil, že Jules Favre má bezúhonnou pověst, ačkoli je dobře známo, že Favre byl po celý život zuřivým odpůrcem {687} francouzské dělnické třídy a celého dělnického hnutí, že byl hlavním podněcovatelem masakrů v červnu 1848 a původcem expedice proti Římu roku 1849, že právě on dosáhl vypuzení Louise Blanca z Francie a byl jedním z těch, kdo přivedli zpátky Bonaparta; přes to přese všecko pan Odger bez uzardění povstal a prohlásil, že "o pověsti Jules Favra nelze říci nic špatného". Kdyby pan Odger, který se prohlašuje za jednoho z nejaktivnějších členů Internacionály, byl vůbec vykonával své povinnosti, musel by vědět, že takovéto prohlášení je naprosto nepodložené. Buď je učinil s vědomím, že je lživé, anebo to prozrazuje neomluvitelnou nevědomost. Pan Odger posledních pět let o Internacionále nic neví, poněvadž nikdy neplnil své povinnosti. Funkci předsedy zrušil kongres[501], poněvadž se ukázalo, že je zbytečná a tedy fiktivní. Pan Odger byl prvním a jediným předsedou Internacionály; nikdy neplnil své povinnosti - generální rada se stejně dobře obešla bez něho - a proto byla tato funkce zrušena.




Otištěno v "The Eastern Post"
čís. 149 z 5. srpna 1871
  Podle textu novin
srovnáno s textem
protokolů generální rady
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{688} *Záznam Marxovy řeči při zahájení londýnské konference[502]

Z protokolu zasedání londýnské konference
Mezinárodního dělnického sdružení
ze 17. září 1871

Marx: Generální rada svolala konferenci, aby se s delegáty různých zemí dohodla, jaká opatření učinit, aby se předešlo nebezpečí, jemuž je Sdružení v mnoha zemích vystaveno, a aby přistoupila k nové organizaci odpovídající požadavkům situace.

Dále aby vypracovala odpověď různým vládám, které se všemi prostředky, jež mají k dispozici, neustále snaží Sdružení zničit.

A konečně aby definitivně urovnala švýcarský konflikt.

V průběhu konference se jistě vynoří i jiné, druhořadé otázky, a budou se muset vyřešit.

Občan Marx dodává, že bude nutné vydat veřejné prohlášení k ruské vládě, která se pokouší zaplést Sdružení do jistého procesu s tajným spolkem, jehož hlavní předáci jsou Sdružení zcela cizí nebo nepřátelští.[503]

Tato konference je neveřejná, ale až se všichni delegáti vrátí do svých zemí, generální rada uveřejní ty rezoluce, jejichž publikování bude konference pokládat za nutné.




    Podle Rochatova zápisu v protokolu
srovnáno s Rochatovým konceptem
Přeloženo z francouzštiny
————————————————

{689} *Záznam Marxových řečí o tradeunionech[504]

Z protokolu zasedání londýnské konference
Mezinárodního dělnického sdružení
z 20. září 1871

I

Marx se domnívá, že taková rezoluce nebyla na basilejském kongresu přijata; po ověření uznává, že kongres usnesení v tomto smyslu přijal.[505] Bylo to zbožné přání, on sám to tehdy rovněž pokládal za možné; nyní je přesvědčen, že tradeuniony nebudou s takovou federací souhlasit. Tradeuniony, říká, jsou aristokratická menšina, chudí dělníci do nich nemohou; ohromné množství dělníků, které ekonomický vývoj vyhání denně z vesnice do měst, zůstává dlouho mimo tradeuniony a ti nejubožejší se do nich nikdy nedostanou. Totéž platí o dělnících, kteří se narodili v londýnském East Endu, kde je členem tradeunionů jeden z deseti. Rolníci, nádeníci nejsou v těchto sdruženích nikdy.

Tradeuniony samy nic nesvedou - zůstanou menšinou. Nemají žádný vliv na masy proletářů, zatímco Internacionála působí na tyto lidi přímo; nepotřebuje organizaci tradeunionů, aby získala dělníky - idea Internacionály je strhuje bezprostředně. Je jediným spolkem, který vzbuzuje u dělníků plnou důvěru.

Také jazykové rozdíly brání mezinárodnímu sjednocení s tradeuniony.

{690}II

Marx nesdílí Steensovu obavu, pokud jde o tradeuniony[506]; ty nikdy nebyly s to něco dokázat, aniž se obrátily na nás - dokonce ani ty z nich, které jsou nejlépe organizovány a mají odbočky ve Spojených státech; tradeuniony zůstaly stranou největšího revolučního hnutí Anglie.[507]

Od té doby, co existuje Internacionála, je to jiné; chtějí-li tradeuniony použít svých sil, s naší pomocí mohou dokázat všechno. Ve svých stanovách měly tradeuniony paragraf, který jim zakazoval vměšovat se do politiky; politické akce podnikly jen pod vlivem Internacionály. Generální rada byla po řadu let ve spojení s tradeuniony; existoval výbor[508]; nyní je ještě ve spojení se třemi velkými městy - Manchesterem, Birminghamem a Sheffieldem.




    Podle Martinova zápisu v protokolu
srovnáno s Martinovým
a Rochatovým konceptem
Přeloženo z francouzštiny
————————————————

{691} *Záznam Marxovy řeči o politické činnosti dělnické třídy[340]

Z protokolu zasedání londýnské konference
Mezinárodního dělnického sdružení
z 20. září 1871

Občan Lorenzo nám připomněl, abychom dodržovali organizační řád, a občan Bastelica ho v tom následoval. Beru původní stanovy a Inaugurální adresu a v obou čtu, že generální rada je povinna předkládat kongresům k diskusi pracovní program.[509] V programu, který generální rada předkládá konferenci k diskusi, jde o organizaci Sdružení, a Vaillantův návrh se vztahuje právě k tomuto bodu.[340] Lorenzova a Bastelicova připomínka není tedy opodstatněná.

Téměř ve všech zemích vedli někteří členové Internacionály, opírajíce se o zkomolené znění stanov přijatých na ženevském kongresu,[363] propagandu za politickou abstenci, a vlády ani nenapadlo tuto propagandu rušit; v Německu dokonce Schweitzer a jiní se v Bismarckově žoldu pokoušeli získat sekce pro vládní politiku. Ve Francii dovolila tato trestuhodná abstence Favrovi, Picardovi a jiným, aby na sebe 4. září strhli moc; tato abstence umožnila 18. března v Paříži vytvoření diktátorského výboru složeného většinou z bonapartistů a intrikánů, kteří vědomě promarnili v nečinnosti první dny revoluce, jež měli věnovat právě jejímu upevnění.[510]

Sjezd, který se nedávno konal v Americe a byl složen z dělníků[511], se usnesl vzít otázku politiky do rukou, a místo lidí, kteří {692} jsou politiky z povolání, vybrat za své zástupce dělníky stejné, jako jsou oni sami, a pověřit je, aby hájili zájmy jejich třídy.

V Anglii není pro dělníka tak snadné dostat se do parlamentu. Protože poslanci nedostávají žádnou náhradu a protože dělník nemá jiný pramen obživy než svou práci, je pro něj parlament nedostupný, a když buržoazie tvrdošíjně odmítá poskytnout poslancům plat, uvědomuje si velmi dobře, že to je prostředek, jak zabránit dělnické třídě, aby získala zastoupení v parlamentě.

Nelze se však domnívat, že na tom příliš nezáleží, zda máme dělníky v parlamentě. Jsou-li umlčeni jako De Potter a Castiau, jsou-li vyhnáni jako Manuel - pak tyto represálie a tento tlak zapůsobí hluboce na lid; jestliže naopak mohou, jako Bebel a Liebknecht, z této tribuny mluvit, slyší je celý svět; v tom i onom případě to přináší našim zásadám velkou publicitu. Stačí uvést jeden příklad: Když se Bebel a Liebknecht za války, která se vedla ve Francii, pustili do boje proti této válce, aby setřásli z dělnické třídy jakoukoli odpovědnost za to, co se stalo, bylo celé Německo otřeseno; dokonce i v Mnichově, v tomto městě, kde se dělaly revoluce jedině kvůli ceně piva, byly uspořádány velké manifestace za ukončení války. Vlády jsou nám nepřátelské[h]; je třeba odpovědět jim všemi prostředky, které vůbec máme k dispozici. Dostat dělníky do parlamentů znamená zvítězit nad vládami, ale je třeba vybírat správné lidi, a ne Tolainy.

Marx podporuje návrh občana Vaillanta s Frankelovým dodatkem, aby se tento návrh uvedl zdůvodněním, ve kterém se vysvětlí smysl tohoto prohlášení, to jest ukáže se, že požadavek, aby se dělníci zabývali politikou, nezastává Sdružení teprve dnes, nýbrž že jej zastávalo vždycky.




    Podle Rochatova zápisu v protokolu
srovnáno s Martinovým
a Rochatovým konceptem
Přeloženo z francouzštiny
————————————————

{693} *Záznam Marxovy řeči o politické činnosti dělnické třídy[340]

Z protokolu zasedání londýnské konference
Mezinárodního dělnického sdružení
z 21. září 1871

Marx říká, že nehodlá mluvit proti Vaillantovu návrhu, protože se už včera vyslovil pro něj. Odpovídá Bastelicovi, že už na začátku konference bylo rozhodnuto, že se bude projednávat výhradně otázka organizace, a ne otázka principu. Pokud jde o organizační řád, na který se odvolávají, připomíná, že stanovy a Inaugurální adresu je třeba číst jako jeden celek; znovu je předčítá.[i]

Vykládá dějiny abstence a říká, že není třeba se touto otázkou příliš vzrušovat. Lidé, kteří propagovali tuto doktrínu, byli důvěřiví utopisté, ale ti, kteří se dnes dávají znovu touto cestou, už takoví nejsou; zříkají se politiky po prudkém boji a vhánějí tak lid do formální, buržoazní opozice, proti níž jsme povinni bojovat stejně jako proti vládě. Musíme odhalit Gambettu, aby lid nebyl ještě jednou oklamán. Marx souhlasí s Vaillantem. Na pronásledování Internacionály musíme všem vládám odpovědět výzvou k boji.

Reakce existuje na celém kontinentě; je všeobecná a permanentní {694} - dokonce i ve Spojených státech a v Anglii, jenom v jiné formě.

Musíme vládám říci: víme, že jste ozbrojená moc namířená proti proletariátu; budeme proti vám postupovat pokojnými prostředky tam, kde to bude možné, a zbraněmi, když to bude nutné.

Marx se domnívá, že bude třeba provést některé změny v redakci Vaillantova návrhu, a proto se připojuje k návrhu Utinovu.[512]




    Podle Martinova zápisu v protokolu
srovnáno s koncepty
Přeloženo z francouzštiny
————————————————

{695} *Záznam Marxovy řeči o postavení Mezinárodního dělnického sdružení v Německu a Anglii[513]

Z protokolu zasedání londýnské konference
Mezinárodního dělnického sdružení
z 22. září 1871

Víte, že v Německu nemůže organizace Internacionály existovat pod svým vlastním jménem, neboť zákony nedovolují žádnému tamějšímu spolku připojit se k nějaké zahraniční společnosti. Ale Sdružení přesto existuje a dosáhlo v této zemi obrovského rozmachu pod názvem Sociálně demokratická strana, která se již dávno připojila k Internacionále. Na drážďanském sjezdu bylo toto připojení znovu slavnostně potvrzeno.[514] Není tedy třeba navrhovat pro tuto zemi nějaké opatření nebo prohlášení, jaká byla přijata pro ty země, kde je Sdružení pronásledováno.

Jestliže mluvil špatně o německých studentech, říká Marx, pak proti dělníkům nemůže říci nic. Postoj německých dělníků za poslední války, která roznítila třídní boj, nelze ani dost ocenit; nadto Sociálně demokratická strana správně pochopila, že spíš než pro výboj rozpoutali Bonaparte a Vilém tuto válku proto, aby udusili novodobé ideje. Celý brunšvický výbor byl zatčen[j] a dopraven na pevnost u ruských hranic; většina jeho členů je dodnes {696}******ve vězení a je obviněna ze zločinu velezrady. Zástupci německé dělnické třídy Bebel a Liebknecht se nebáli prohlásit v Říšském sněmu, že jsou členy Mezinárodního sdružení, že protestují proti válce a že odmítají hlasovat pro válečné úvěry. Vláda se neodvážila dát je zatknout uprostřed zasedání, a teprve když vyšli, zmocnila se jich policie a dopravila je do vězení.

Za Komuny němečtí dělníci neustále projevovali na shromážděních a v novinách, které jim patřily, svou solidaritu s pařížskými revolucionáři. A když byla Komuna poražena, uspořádali ve Vratislavi shromáždění, kterému se pruská policie marně pokoušela zabránit; na tomto shromáždění, a stejně i na jiných shromážděních v různých městech Německa nadšeně schvalovali Pařížskou komunu. A konečně při triumfálním vstupu císaře Viléma a jeho armády do Berlína přivítal lid tyto vítěze voláním "Ať žije Komuna".[k]

Občan Marx dodává, že když mluvil o Anglii, zapomněl říci toto: Jistě víte, že ve všech dobách existoval mezi anglickými a irskými dělníky velmi silný antagonismus, jehož příčiny se ostatně dají velmi snadno vyjmenovat. Tento antagonismus vznikl z rozdílu jazyka a náboženství[l] a z toho, že irští dělníci konkurují anglickým dělníkům ve výdělku. Tento antagonismus je v Anglii hrází proti revoluci a je obratně využíván vládou a vládnoucími třídami, které jsou přesvědčeny, že žádné pouto není s to spojit anglické dělníky s irskými. Je pravda, že na politickém poli by spojení nebylo možné; ale jiné je to na poli hospodářském; na obou stranách se tvoří sekce Internacionály, které jako takové budou muset jít společně ke stejnému cíli. Irské sekce budou záhy velmi početné.




    Podle Rochetova zápisu v protokolu
srovnaného s Martinovým
a Rochatovým konceptem
Přeloženo z francouzštiny
————————————————

{697} *Záznam Marxovy řeči o tajných spolcích

Z protokolu zasedání londýnské konference
Mezinárodního dělnického sdružení
z 22. září 1871

Marx předčítá následující návrh: ,,V těch zemích, kde vládní zásahy prozatím znemožnily regulérní organizaci Internacionály, se může Sdružení a jeho místní skupiny znovu zformovat pod různými jinými jmény, avšak jakékoli tajné spolky v pravém slova smyslu jsou a zůstanou i nadále naprosto vyloučeny."[m]

Tajnou organizací se nerozumějí tajné spolky v pravém slova smyslu, proti nimž je naopak třeba bojovat.

Ve Francii a v Itálii, kde je taková politická situace, že shromažďovací právo je přečin, se lidé velmi ochotně dají vtáhnout do tajných spolků, jejichž výsledek je vždy záporný. Ostatně tento druh organizace je vývoji proletářského hnutí nepříznivý, protože tyto spolky nejen dělníky nevzdělávají, nýbrž je podřizují autoritativním a mystickým zákonům, které jim brání v samostatnosti a matou je.[n]

Marx žádá o přijetí návrhu.

    Podle Rochetova zápisu v protokolu
srovnaného s Martinovým
a Rochatovým konceptem
Přeloženo z francouzštiny
————————————————

{698} *Rezoluce generální rady o ústředním výboru sekcí Mezinárodního dělnického sdružení ve Spojených státech amerických[515]

Reazoluce stálého výboru

Vzhledem k tomu,

1. že každá sekce v Americe má právo na zastoupení v newyorském federálním výboru pro Spojené státy, který tím nabývá charakteru opravdu reprezentačního tělesa;

2. že za svou organizaci a pokrok ve Spojených státech vděčí Internacionála do značné míry newyorskému federálnímu výboru;

3. že ani ve stanovách Sdružení, ani ve zvláštních organizačních zásadách Internacionály ve Spojených státech nic nebrání kterékoli sekci, aby šířila vliv Internacionály uvnitř své národnosti,

doporučuje generální rada, aby newyorský ústřední výbor pro Spojené státy zůstal zachován do té doby, než se Internacionála v Americe natolik rozšíří, že bude žádoucí svolat všechny odbočky ve Spojených státech k volbě nového federálního výboru.




Otištěno v "Le Socialiste",
čís. 8 z 25. listopadu 1871
a ve "Woodhull and Claflin's Weekly",
čís. 3/81 z 2. prosince 1871
  Podle Eccariova rukopísu
Přeloženo z angličtiny
————————————————

{699} *Dopis Jenny Marxové vydavatelce listu "Woodhull and Claflin's Weekly"[516]

Vážená paní,

tento soukromý dopis (původně psaný jednomu příteli) poslouží možná veřejnému zájmu, jestliže vrhne trochu světla na svévolné počínání nynější francouzské vlády, která naprosto neuznává osobní bezpečnost a svobodu a nerozpakuje se uvěznit jak cizince, tak i vlastní státní příslušníky pod naprosto falešnými záminkami.

Můj švagr, pan Lafargue, jeho žena a děti, moje nejmladší sestra a já jsme byli v červnu a červenci v Bagnères-de-Luchon a hodlali jsme tam zůstat do konce září. Doufala jsem, že se delším pobytem v Pyrenejích a denním pitím minerálních vod, jimiž je Luchon proslulý, zotavím po následcích těžkého zánětu pohrudnice. Mais dans la République Thiers l'homme propose et la police dispose.[o] Dne 1. nebo 2. srpna upozornil pana Lafargua jeden přítel, aby každým dnem očekával policejní prohlídku, a že najde-li ho policie doma, bude určitě zatčen pod záminkou, že ve dnech Komuny byl krátkou dobu v Paříži, že působil jako emisar Internacionály v Pyrenejích - a poslední, ale neméně důležitá věc - že je manželem své ženy a tudíž zetěm Karla Marxe. U vědomí toho, že za nynější vlády právníků je právo mrtvou literou a že lidé jsou dnes a denně zavíráni, aniž se vůbec udává nějaký důvod pro jejich uvěznění, uposlechl pan Lafargue dané rady, překročil hranice a {700} usadil se ve španělském městečku Bosostu. Několik dní po jeho odchodu, 6. srpna jsme - paní Lafarguová, její sestra Eleanór a já - navštívily pana Lafargua v Bosostu. Paní Lafarguové se zdálo, že jejímu malému synkovi není natolik dobře, aby mohl ještě téhož dne zase z Bosostu odjet (velice se o dítě obávala, poněvadž několik dní předtím zemřel jeho bratr), a rozhodla se, že zůstane ještě den nebo dva se svým mužem. Moje sestra Eleanor a já jsme se tedy vracely samy do Luchonu.

Bez nehody jsme projely kostrbatými španělskými cestami a dostaly jsme se v bezpečí do Fosu. Francouzští celníci nám položí obvyklé otázky a nahlédnou do našeho vozu, zda nevezeme nějaký kontraband. Poněvadž s sebou nemáme nic než pláště, pokynu kočímu, aby jel dál, když tu přistoupí jakýsi člověk - nebyl to nikdo jiný než procureur de la République[p], monsieur le baron Desagarre - a přikáže nám: "Jménem republiky, následujte mne." Vystoupíme tedy z vozu a vejdeme do malé místnosti, kde čeká jakési odpuzující stvoření - naprosto nežensky vypadající žena - aby nás prohledala. Protože si nepřejeme, aby se nás tato surově vyhlížející osoba dotýkala, nabízíme, že se svlékneme samy. O tom však žena nechce ani slyšet. Vyběhne z místnosti a ve chvíli se vrátí s prokurátorem republiky, který krajně nezdvořilým způsobem osloví mou sestru: ,,Nechcete-li dovolit této ženě, aby vás prohledala, udělám to sám." Má sestra odpoví: ,,Nemáte právo dotknout se britské občanky. Mám anglický pas." Když však vidíme, že anglický pas má pramalou váhu a že držitel takového pasu nevzbuzuje v panu baronovi Desagarrovi přílišný respekt, protože se zdá, že to prokurátor myslí docela vážně a je odhodlán svá slova uskutečnit, necháváme ženu, ať je po jejím. Páře dokonce švy našich šatů a nutí nás svléknout si i punčochy. Ještě dnes jako bych cítila, jak mi projíždí pavoučími prsty ve vlasech. U mne našla jen noviny a u mé sestry roztrhaný dopis, a hned s tím utíká za svým přítelem a společníkem panem baronem Desagarrem. Jsme dovedeny zpátky do vozu, náš vozka, který nám byl zároveň "průvodcem" po celou dobu našeho pobytu v Pyrenejích a velmi k nám přilnul, je násilím {701} odveden a místo něho přijde jiný vozka, dva úředníci se usadí do vozu proti nám, a tak nás odvážejí a přitom za námi jede vůz plný celníků a policejních agentů. Za nějaký čas, bezpochyby když zjistili, že nejsme koneckonců tak nebezpečné a že se vůbec nepokoušíme zavraždit své stráže, zůstává naše eskorta za námi a my jsme ponechány na starost dvěma úředníkům ve voze. Pod tímto dozorem projíždíme vesnici za vesnicí a pak Saint Béat, kde se obyvatelé tohoto poměrně velkého městečka shlukují, neboť nás zřejmě považují za zlodějky nebo přinejmenším za podloudnice. V 8 hodin se úplně vyčerpané dostáváme do Luchonu a projíždíme Quinconces[q], kam si přišly stovky lidí poslechnout koncert, poněvadž je neděle a plná sezóna. Náš vůz zastavuje před domem prefekta, pana hraběte de Kératry. Tato osobnost není však doma, a tak musíme - stále pod dozorem - nejméně půl hodiny čekat přede dveřmi. Konečně přichází rozkaz, že máme být dopraveny zpátky do našeho domu, který je obklopen četníky. Jdeme ihned nahoru, abychom se osvěžily a omyly si obličej (byly jsme na cestě od pěti hodin ráno), ale protože nás jeden četník a jeden agent v civilu následují dokonce do ložnice, vracíme se neosvěženy do přijímacího pokoje, kde očekáváme příchod prefekta. Hodiny odbíjejí devět, deset - a pan Kératry dosud nepřišel; poslouchá koncert v Quinconces, a jak nám bylo řečeno, hodlá tam zůstat, dokud nedozní poslední tón. Mezitím přicházejí další a další mouchards;[r] vcházejí do pokoje,jako by jim patřil, počínají si tu jako doma a usazují se na naše židle a pohovku. Brzy je kolem nás pestrá směsice policejních agentů; není nijak těžké poznat, že si tito oddaní služebníci republiky odsloužili učednická léta za císařství - jsou mistry svého ctihodného řemesla. Uchylují se k nejnemožnějším trikům a úskokům, aby s námi zapředli debatu, ale když zjistí, že se namáhají úplně nadarmo, koukají na nás tak vyjeveně, jak to umějí jen "profesionálové"; konečně o půl jedenácté se objeví prefekt, jehož doprovází generální prokurátor pan Delpech, vyšetřující soudce, smírčí soudce, komisaři z Toulouse a Luchonu atd. Mé sestře poručí odejít do vedlejší místnosti; doprovází ji komisař z Toulouse a jeden četník. Začíná {702} můj výslech. Odmítám podat jakékoli informace o svém švagru a ostatních příbuzných a přátelích. O sobě prohlašuji, že jsem v léčení a přijela jsem do Luchonu pít minerální vodu. Víc než dvě hodiny mi pan Kératry střídavě domlouvá, přesvědčuje mne a nakonec mi hrozí, že hodlám-li trvat na svém odmítnutí vypovídat jako svědkyně, bude se na mne pohlížet jako na spoluvinici. "Zítra," říká, ,,vás zákon donutí vypovídat pod přísahou; musím vám totiž sdělit, že pan Lafargue a jeho žena byli zatčeni." Toho jsem se velmi polekala kvůli sestřinu nemocnému dítěti.

Konečně přichází na řadu má sestra Eleanor. Dokud bude mluvit, musím být obrácena zády. Jeden úředník stojí proti mně, abych se nemohla pokusit dát jí nějaké znamení. Rozhořčeně sleduji, jak mou sestru postupně donucují, aby odpovídala ano či ne na bezpočet kladených jí otázek. Později jsem přišla na to, jakými prostředky ji přiměli mluvit: Pan Kératry ukazoval na mé psané prohlášení (nemohla jsem vidět jeho gesta, protože jsem byla otočena zády) a ujišťoval ji o pravém opaku toho, co jsem skutečně řekla. Z obavy, aby se nedostala do rozporu s mou výpovědí, nepopřela má sestra tvrzení připisovaná mně. Její výslech skončil teprve v půl třetí. Šestnáctileté děvče, které bylo na nohou od pěti hodin ráno, cestovalo devět hodin v úmorně horkém srpnovém dni, jedlo naposled časně ráno v Bosostu, a je vystaveno do půl třetí ráno křížovému výslechu!

Zbytek noci zůstal komisař z Toulouse s několika četníky v našem domě. Šly jsme si lehnout, ale nemohly jsme spát, protože jsme si lámaly hlavu, jak vypravit posla do Bosostu, aby varoval pana Lafargua, jestliže dosud nebyl zatčen. Vyhlížely jsme z okna. Po zahradě se procházeli četníci. Bylo vyloučeno dostat se z domu. Byly j sme přísně střeženými vězni a nesměly jsme vidět ani naši služebnou a domácí. Příštího dne byla pod přísahou vyslýchána domácí a služebnictvo. Mne znovu přes hodinu vyslýchal generální prokurátor pan Delpech a prokurátor republiky. Tento hrdinný tlučhuba, pan baron Desagarre, mi předčítal dlouhé pasáže a poukazoval na tresty, které mě mohou stihnout, setrvám-li na svém odmítnutí vypovídat jako svědkyně. Výmluvnost těchto pánů ovšem u mne padla na neúrodnou půdu. Klidně, ale pevně jsem prohlásila, {703} že jsem se rozhodla nesložit přísahu, a nenechala jsem se zviklat.

Výslech mé sestry trval tentokrát jen několik minut. I ona rozhodně odmítla složit přísahu.

Nežli generální prokurátor odešel, žádaly jsme o dovolení napsat několik řádek matce, protože jsme se obávaly, že se zpráva o našem zatčení může dostat do novin a vylekat naše rodiče. Nabízely jsme, že dopis napíšeme francouzsky přímo před panem Delpechem. Měl obsahovat jen několik vět, jako "jsme zdrávy" atd. Prokurátor odmítl naši žádost pod záminkou, že můžeme mít smluvenou řeč a že slova "jsme zdrávy" mohou mít nějaký skrytý smysl.

Tyhle policejní veličiny překonaly i Dogberryho a Vergese. Zde je ještě jeden příklad jejich dokonalé tuposti: Když našli, jak nám řekla naše služebná, množství obchodních dopisů pana La-fargua, v nichž se mluvilo o vývozu ovcí a skotu, vykřikli: ,,Voli, ovce - intriky, intriky! Ovce - komunisté; voli - členové Internacionály!"

Po zbytek onoho dne a příští noc jsme opět zůstaly v péči několika četníků, z nichž jeden dokonce seděl naproti nám, když jsme obědvaly.

Následujícího dne, 8. srpna, nás navštívil prefekt a jakýsi člověk, o němž jsme myslely, že je to jeho tajemník. O tomto interviewu se objevila nanejvýš nepřesná a fantastická zpráva ve "France", odkud ji převzalo mnoho jiných novin. Vraťme se však k prefektovi.

Pan de Kératry nám po velice rozvláčném úvodu co nejlíbezněji oznámil, že se úřady zmýlily; zjistilo se prý, že obvinění proti panu Lafarguovi je neodůvodněné a jelikož je nevinen, může se tedy volně vrátit do Francie. "Pokud jde o vaši sestru a o vás," pravil pan Kératry, který si zřejmě myslel, že je lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, "je toho proti vám mnohem víc než proti panu Lafarguovi" (tak jsme se najednou změnily ze svědků v obviněné) ,,a budete se vší pravděpodobností vypovězeny z Francie. Vládní příkaz k vašemu propuštění však dojde během dne." Pak nasadil otcovský tón a dodal: ,,V každém případě si vám dovoluji {704} radit, abyste napříště zmírnily svou horlivost, pas trop de zèle[t]!" Nato se domnělý tajemník náhle zeptal: ,,Je Internacionála v Anglii silné sdružení?" "Ano," odpověděla jsem, "velmi silné a ve všech ostatních zemích také." "Ach," zvolal pan de Kératry. "Internacio-nála, to je náboženství!" Ještě než odešel, ujistil nás pan de Kératry ještě jednou svým čestným slovem, že Paul Lafargue je svoboden, a požádal nás, abychom mu to do Bosostu ihned napsaly a vyzvaly ho k návratu do Francie. Ale já už jsem v duchu viděla, jak de Kératryho knoflíkovou dírku zdobí červená stužka Čestné legie, a poněvadž soudím, že čest rytířů Čestné legie musí být něco docela jiného než čest obyčejných smrtelníků, řekla jsem si, že je lepší opatrnost, a místo abych panu Lafarguovi poradila vrátit se do Luchonu, rozhodla jsem se udělat opak: poprosila jsem jednoho přítele, aby mu poslal peníze, za něž by mohl odjet dále do Španělska.

Sledovány na každém kroku svými četnickými stíny, čekaly jsme marně na slíbený příkaz k propuštění. V 11 hodin večer vstoupil do našeho pokoje prokurátor republiky; ale místo aby nám přinesl rozkaz k našemu propuštění, pan Desagarre nás požádal, abychom si připravily zavazadlo a následovaly ho do "une maison particulière"[u].

Věděla jsem, že toto počínání je nezákonné - ale co se dalo dělat? S námi bylo v domě jen pár žen, a prokurátora doprovázelo několik četníků. Protože jsme nechtěly tomuto udatnému zbabělci, panu Desagarrovi dopřát to potěšení, že by vůči nám použil brutálního násilí, přikázaly jsme své plačící služebné, aby nám přípravila šaty atd., a pokoušely jsme se utěšit dceru naší domácí tím, že se brzy vrátíme; pak jsme uprostřed noci a v cizí zemi nasedly do vozu, obsazeného dvěma četníky, aniž jsme věděly, kam nás vlastně vezou.

Ukázalo se, že místem našeho určení jsou četnická kasárna; vykázali nám místnost na spaní, dveře zvenčí patřičně zabarikádovali a pak nás nechali o samotě. Strávily jsme tu celý příští den, až jsem po páté hodině, rozhodnuta, že se musím dovědět, co {705} to všechno znamená, požádala o rozmluvu s prefektem. Pan de Kératry přišel. Zeptala jsem se ho, jak to, že nás dal dopravit k četníkům, když nám slíbil svobodu.

"Díky mé přímluvě," odpověděl mi, ,,vám bylo dovoleno strávit noc v četnických kasárnách. Vláda (pan Thiers) by vás byla poslala do vězení St. Godins u Toulouse." Pak mi pan Kératry předal dopis s 2000 franky, který poslal panu Lafarguovi jeho bankéř v Bordeaux a který pan de Kératry dosud zadržoval; prohlásil, že jsme volné a nebudeme z Francie vypovězeny, ale můžeme tu zůstat stejně jako pan Lafargue.

Tentokrát jsme se dopustily neopatrnosti a oznámily jsme paní Lafarguové, co nám řekl pan de Kératry o jejím muži.

Dne 10. srpna jsme dostaly laisser-passer[u] na přechod do Španělska, ale náš anglický pas nám vrácen nebyl. Deset dní jsme o něj marně žádaly. Pan de Kératry nám napsal, že jej poslal do Paříže a nemůže jej dostat zpět, ačkoli o něj už několikrát psal.

Viděly jsme, že jsme se dostaly z malých četnických kasáren v Luchonu jen proto, abychom byly zavřeny ve velkých četnických kasárnách, v Thiersově republice. Byly jsme stále zajatkyně. Bez pasu jsme se nemohly dostat z Francie a měly jsme tu zřejmě zůstat tak dlouho, až nějaká událost opět poskytne záminku k našemu zatčení.

Toulouské policejní plátky nás denodenně obviňovaly, že působíme jako emisarky Internacionály na francouzsko-španělských hranicích. "Avšak," dodávaly, "prefekt podniká energická opatření, aby obyvatelstvo Haute-Garonne upokojil (pour rassurer)." Pravda, dostaly jsme laisser-passer na přechod do Španělska, ale zkušenosti paní Lafarguové ze Španělska nás nijak nepovzbuzovaly, abychom hledaly útočiště v zemi Gidově.

Fakta, která jsme se dověděly od paní Lafarguové, nás přivádějí zpátky k 6. srpnu.

Zmínila jsem se už předtím, že náš vozka byl donucen opustit nás ve Fosu. Nato se ho pan Desagarre, prokurátor republiky, spolu s dalšími "pány" od policie, s naprostou samozřejmostí pokoušel {706} přemluvit, aby se vrátil do Bosostu a pod falešnou záminkou přiměl pana Lafargua přijet do Fosu. Naštěstí jeden čestný člověk dokáže víc než půl tuctu policajtů. Bystrý mladík prokoukl, že za všemi úlisnými řečmi se skrývá nějaký úskok, a rázně odmítl pana Lafargua přivézt; četníci a celníci, v čele s prokurátorem se tedy vydali na výpravu do Bosostu sami. Pan baron Desagarre, pro něhož "opatrnost je lepší část rekovnosti"[v], už předtím prohlásil, že nepůjde do Fosu zajmout pana Lafargua bez dostatečné eskorty, poněvadž by s jedním nebo dvěma četníky nic nepořídil proti takovému člověku, jako je pan Lafargue, který se podle všeho chopí palné zbraně. Pan Desagarre se mýlil - nečekala ho kulka, ale pěkných pár kopanců a ran pěstí. Když se vracel z Bosostu, pokusil se zakročit proti vesničanům, kteří slavili posvícení. Stateční horalé, milující svobodu stejně jako své hory, uštědřili urozenému baronovi pořádný výprask a poslali ho k čertu; ale ani z toho si nevzal poučení. Jenže to už předbíhám.

Říkala jsem, že pan Desagarre a jeho společníci vyrazili do Bosostu. Do města se dostali brzo a brzo také našli hotel, kde bydleli Lafarguovi; obyvatelé Bosostu mají totiž všeho všudy dva hotely, nebo spíš zájezdní hospody. Nejsou ještě natolik civilizovaní, aby měli patřičný počet hostinců. Zatímco tedy pan Desagarre stojí před hotelem Masse u předních dveří, pan Lafargue s pomocí svých dobrých přátel rolníků odchází z domu zadními vraty, šplhá do hor a uniká po pěšinách, které znají jen průvodci, kozy a angličtí turisté - všechny normální cesty totiž střeží španělští karabinéři. Španělská policie se nadšeně chopila věci svých francouzských kolegů. Paní Lafarguová musela pocítit, jaké požehnání lidem přináší mezinárodní policejní sdružení. Ve 3 hodiny ráno náhle do její ložnice vtrhnou čtyři španělští důstojníci s karabinami namířenými na postel, kde spala se svým dítětem. Ubohé nemocné děcko, náhle probuzené, se vylekalo a začíná plakat; to však španělským důstojníkům nijak nevadí a prohledávají každou skulinu a každý kout pokoje, neskrývá-li se tam pan Lafargue. Když se konečně přesvědčili, že jim kořist unikla, prohlašují, že odvedou paní Lafarguovou. {707} To už se do věci vloží majitel hotelu - velmi vážený člověk - a prohlásí, že španělská vláda určitě nebude souhlasit s vydáním dámy. Měl pravdu. Paní Lafarguové bylo povoleno zůstat v Bosostu, od té doby ji však neustále obtěžovali policejní agenti, kteří ji sledovali na každém kroku. V hotelu si zřídil svůj hlavní stan celý oddíl špiclů. Jednu neděli se dokonce prefekt a prokurátor republiky obtěžovali natolik, že podnikli cestu z Luchonu až do Bosostu, jen aby se podívali na paní Lafarguovou. Nepodařilo se jim však ukojit svou zvědavost, a tak se navzájem utěšili tím, že si zahráli rouge et noir[w], což je spolu s bakaratem jediné vážné zaměstnání versailleských petits gras[x] , kteří se teď zdržují v Pyrenejích.

Nesmím však zapomenout vysvětlit, jak se stalo, že se panu de Kératry nepodařilo setkat se s paní Lafarguovou. Jeden francouzský rolník z Luchonu totiž na zamýšlenou návštěvu pana de Kératry upozornil několik svých přátel v Bosostu, a ti samozřejmě paní Lafarguovou ihned varovali.

Francouzské a španělské obyvatelstvo v Pyrenejích tvoří spolek na útok i obranu proti oběma svým vládám. V našem případě špehovali oficiální prefektovy špehy; ačkoli je vždycky na francouzských hranicích zadrželi, pokoušeli se znovu a znovu nosit nám zprávy. Nakonec vydal pan de Kératry rozkaz, že nikdo, dokonce ani průvodci, nesmějí překročit hranice do Bosostu, pokud nemají řádný pas. Přes toto opatření jsme ovšem dostávali zprávy stejně jako dřív; pouze pyrenejští rolníci, už tak dost nepřátelsky naladění proti "statkářům" z Versailles[232], se rozhořčili ještě víc.

Slyšela jsem, že i v jiných částech Francie jsou rolníci stejně nepřátelsky naladěni proti svým takzvaným představitelům, proti "statkářům" ve vládě. Pan Thiers plní velké revoluční poslání! Pomocí svých prefektů, kněží, gardes champêtres[y] a četníků co nejdřív vyprovokuje všeobecné povstání rolnictva!

O útěku pana Lafargua nás paní Lafarguová informovala několik dní po našem propuštění z četnických kasáren. Jak jsme se od {708} jednoho občana z Bosostu dověděly později, byl pan Lafargue zatčen v Huesce a Španělé nabídli francouzské vládě, že ho vydají. Téhož dne, kdy jsme se to dověděly, vrátil nám smírčí soudce náš anglický pas. Abychom učinily konec úzkostem, v nichž, jak jsme věděly, tonula paní Lafarguová, jež byla nemocí svého dítěte upoutána v Bosostu a nevěděla, co se stalo s jejím mužem, rozhodly jsme se ihned odjet do Huescy a požádat guvernéra onoho okresu, aby nám sdělil, jaké má španělská vláda skutečné úmysly s panem Lafarguem. Když jsme se dostaly do San Sebastiánu, dověděly jsme se ke své veliké radosti, že pan Lafargue byl propuštěn na svobodu. Vrátily jsme se tedy ihned do Anglie.

Než ukončím tento dopis, musím krátce vylíčit, jak za naší nepřítomnosti 6. srpna nakládala policie s naší domácí paní C. a naší služebnou; podle toho, jak zacházela s nimi, dá se všechno její chování vůči nám nazvat vrcholem dvornosti. V 11 hodin dopoledne prefekt, generální prokurátor, prokurátor republiky atd. přepadli náš dům. Rozběsněni tím, že se nemohli zmocnit pana Lafargua, vylili si zlost na nemocné paní C., která trpí pokročilou srdeční vadou, a na naší služebné. S tímto ubohým děvčetem zacházeli nanejvýš hrubě, poněvadž nechtěla prozradit, kam její pán odjel.

Prefektovi se však podařilo se to dovědět od chlapce, který byl u paní C. zaměstnán jako zahradník; poslal chlapce rovnou do Fosu, aby tam na nás číhal za plotem a upozornil na náš příjezd prokurátora republiky a spol.

Kdyby byl pan de Kératry za svého tažení proti Prusům používal téhož způsobu, aby si chránil boky a týl před překvapením, totiž překvapováním nepřátelských oddílů jízdními hlídkami a vysíláním zvědů - bylo by se mu v Bretani asi vedlo lépe - pokud se ovšem dá soudit podle úspěchu de Kératryho taktiky ve Fosu!

Naše domácí si nesměla zatopit v kuchyni a přikázali jí lehnout si na zem místo do postele. Tohoto příkazu však odmítla uposlechnout. Prefekt chytil jejího synka, ani ne tříleté dítě, a tvrdil, že to je syn pana Lafargua. Paní C. ho znovu a znovu ubezpečovala, že se mýlí, ale marně. Konečně ve snaze dokázat totožnost svého dítěte (bála se, že by jí ho mohli odvést) vykřikla: "Ale vždyť chlapec {709} mluví jen zdejším nářečím." Chvíli se zdálo, že ani tento argu-mentnedokázal prefekta přesvědčit. Možná že pan de Kératry, který věří, že "Internacionála je náboženství", uvažoval o zázraku rozštěpení jazyků seslaném na apoštoly[517].

Jednou z příčin, proč policie s paní C. tak hrubě zacházela, bylo to, že nikdy v životě neslyšela o Internacionále a nemohla tedy nic říci o činnosti tohoto tajemného spolku v Luchonu. Mimochodem řečeno, byl by to nesplnitelný úkol i pro nejzasvěcenějšího člena - alespoň do té doby, než pan de Kératry zahájil v Luchonu svou aktivní propagandu Mezinárodního dělnického sdružení. Mimoto se paní C. provinila tím, že o svém nájemníku panu Lafarguovi mluvila velmi pochvalně. Jejím hlavním a nejzávažnějším přestupkem však bylo to, že nebyla schopna ukázat, kde jsou skryty bomby a petrolej.

Ano, v našem domě se skutečně pátralo po bombách a petroleji.

Když shromáždění úředníci objevili malou noční lampu, které se používalo při ohřívání mléka pro dítě, začali ji zkoumat a počínali si přitom tak opatrně, jako by to byl nějaký ďábelský stroj, jímž lze z Luchonu zalít pařížské ulice petrolejem! Ani baron Prášil si nikdy neliboval v tak bujné fantazii. Francouzská vláda je capable de tout[z]. Skutečně věří divokým petrolejnickým báchorkám, které jsou výplodem její vlastní chorobné obrazotvornosti. Skutečně si myslí, že pařížské ženy nejsou "ani zvíře, ani člověk, ani muž, ani žena" - ale "pétroleuses"[518] - jakýsi druh ohnivých příšer, které si libují jen ve svém rodném živlu - ohni.

Dostává se už pomalu tam, kam dospěl její prorok a učitel, Henri de Pene z "Paris-Journal", který si prý teď skutečně představuje, že proslulé dopisy, které sám zplodil jménem mého otce, nepsal Henri de Pene, ale Karel Marx.

Snad by bylo možné přehlížet vládu, která zešílela, s tichým pohrdáním a smát se fraškám, v nichž vystupují v roli slídilů a šťourů drzí hlupáci, které tato vláda zaměstnává, kdyby se tyto frašky neproměňovaly v tragédie tisíců mužů, žen a dětí. Vzpomeňte si jen {709}******na "pétroleuses" před versailleským válečným soudem a ženy, které v posledních třech měsících pomalu hynou na pontonech.[519]




Otištěno v " The World"
z 18. července 1871
a ve "Woodhull and Claflin's Weekly",
čís. 13/65 z 12. srpna 1871
  Podle textu ve
"Woodhull and Claflin's Weekly"
Přeloženo z angličtiny



__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).

a Viz tento svazek, str. {310} (Pozn. red.)

b Na dalším zasedání generální rady z 28. března 1871 Engels prohlásil, že v zápisu jeho řeči z 21. března je chyba: "z generálů Aurella de Paladines a Valentina se najednou stala jedna osoba. Policejním prefektem však byl jmenován druhý z nich" (Pozn. red.)

c Začátek Marxovy řeči se nedochoval, protože v protokolech generální rady chybí příslušný list. (Pozn. red.)

d tj. "Občanská válka ve Francii". (Pozn. red.)

e Viz Mazziniho vystoupení proti Internacionále (Pozn. red.)

f Viz Prohlášení generální rady k cirkuláři Jules Favra (Pozn. red.)

g Viz "Redaktorovi listu "Daily News" (Pozn. red.)

h V konceptu Martinova zápisu začíná tento odstavec takto: ,,Od červencové revoluce dělá buržoazie všechno možné, aby dělníkům nastavěla nepozorovaně překážky do cesty. Naše noviny se nedostávají k masám. Parlamentní tribuna je nejlepší prostředek, jak získat publicitu." (Pozn. red.)

i V jednom z konceptů zápisu následuje: "Vystupuje proti abstencionistům a říká, že jsou sektáři." (Pozn. red.)

j Viz O zatčení členů brunšvického výboru(Pozn. red.)

k V Martinově konceptu následuje: "Dělníci dokázali, že jsou jedinou stranou v Německu, která představuje socialistické snahy." (Pozn. red.)

l V Martinově konceptu následuje: "z dlouhého podrobení Irska". (Pozn. red.)

m Viz tento svazek, str. 466. (Pozn. red.)

n V Martinově konceptu následuje: "Tajné spolky by narušily charakter Mezinárodního sdružení; hodily by se pro karbonáče; zájmům proletářského hnutí neodpovídají." (Pozn. red.)

o Ale v Thiersově republice člověk míní a policie mění. (Pozn. red.)

p - prokurátor republiky (tj. prokurátor u soudu první instance). (Pozn. red.)

q - lázeňský park. (Pozn. red.)

r - špiclové. (Pozn. red.)

s - jen ne tak horlivě. (Pozn. red.)

t - "vyhrazeného domu". (Pozn. red.)

u - propustku. (Pozn. red.)

v Tento proslulý výrok je ze Shakespearova dramatu "Král Jindřich IV.", díl I., 5. jednání, 4. scéna. (Pozn. red.)

w - červená a černá (hazardní karetní hra). (Pozn. red.)

x - hejsků, zlaté mládeže. (Pozn. red.)

y Policejní úředníci pověření dozorem nad polnostmi. (Pozn. čes. red.)

z - všeho schopna. (Pozn. red.)


475 Tuto řeč pronesl Marx na zasedání generální rady 17. ledna 1871. Vystoupil v ní proti George Odgerovi, který ve svém projevu na mítinku v Saint James' Hallu v Londýně 10. ledna 1871 opěvoval vládu národní obrany a jejího ministra zahraničních věcí Jules Favra. Očekávalo se, že Favre přijede do Londýna, kde se měla konat mezinárodní konference o revizi těch článků pařížské smlouvy z roku 1856, které se týkaly neutrality Černého moře. George Odger navrhl rezoluci, která vychvalovala vládu národní obrany, což bylo v rozporu s třídním hodnocením této vlády, podaným v druhé adrese generální rady o prusko-francouzské válce. Po Marxově kritice Odgerova vystoupení zdůraznila generální rada nutnost principiálního postoje členů Internacionály při veřejných projevech a na shromážděních.

Tato řeč i jiné Marxovy a Engelsovy projevy a diskusní příspěvky na zasedáních generální rady se dochovaly v protokolech generální rady. V době, kterou zahrnuje tento svazek, pořizovali zápisy Johann Georg Eccarius (do května 1871) a později John Hales. Jsou to vlastně úryvkovité koncepty a často obsahují i vážné nepřesnosti. Stejnými nedostatky trpí i novinové zprávy o zasedáních generální rady; sestavoval je podle protokolů Johann Georg Eccarius a byly uveřejňovány v "The Eastern Post". Někdy však byly tyto zprávy úplnější než protokol; proto bylo nutné otisknout v jednotlivých případech Marxovy a Engelsovy projevy v tomto svazku podle těchto zpráv. Protokolární záznamy schvalovala pravidelně na svém následujícím zasedání generální rada. Proto se v protokolech nezřídka objevují Marxovy a Engelsovy poznámky k chybám v zápise.

476 Jde o lidovou demonstraci v Paříži 15. května 1848, kterou zorganizovaly revoluční kluby. Demonstrace se zúčastnilo 150 000 lidí, převážně dělníků. Demonstranti přišli před Ústavodárné národní shromáždění, které mělo toho dne projednávat polskou otázku, vnikli do zasedací síně a požadovali, aby Polsku, bojujícímu za svou nezávislost, byla poskytnuta vojenská pomoc. Žádali také rázná opatření proti nezaměstnanosti a bídě. Poněvadž byly tyto požadavky odmítnuty, pokusili se účastníci demonstrace Národní shromáždění rozpustit a chtěli ^vytvořit novou revoluční prozatímní vládu. Demonstrace byla rozehnána vojskem a oddíly národní gardy.

477 Je míněna výkonná komise, kterou 10. května 1848 vytvořilo Ústavodárné národní shromáždění namísto prozatímní vlády, jež podala demisi. Komise vykonávala funkci francouzské vlády do 24. června 1848, kdy byla nastolena Cavaignacova diktatura.

478 Vláda úmyslně volila slovo transport místo deportace, poněvadž o deportaci musel podle zákona rozhodnout soud. Při transportu zatčeného nebylo soudního rozhodnutí zapotřebí.

479 Marx má na mysli reakční tiskové zákony, které schválilo Ústavodárné shromáždění 9. a 11. srpna 1848. Podle těchto zákonů musely všechny tiskové orgány složit při registraci vysokou peněžní kauci. Francouzská buržoazie chtěla tímto způsobem umlčet pokrokový a dělnický tisk. Tiskové zákony stanovily vysoké tresty vězení a velké pokuty za jakékoli výroky proti vládě, existujícímu režimu a soukromému vlastnictví. Podkladem k těmto tiskovým zákonům byly obdobné zákony z doby restaurace a červencové monarchie.

480 Tato Engelsova řeč je první z Marxových a Engelsových projevů a zpráv o proletářské revoluci v Paříži z 18. března 1871, o hrdinném boji komunardů a o činnosti Pařížské komuny. Marx a Engels pravidelně zaujímali k těmto událostem stanovisko na zasedáních generální rady. Na základě dopisů z Paříže vyvrátil Engels na začátku svého projevu zprávy buržoazního tisku, který zkreslil skutečný charakter a podstatu událostí z 18. března. Protokol zasedání generální rady, obsahující záznam Engelsovy řeči, byl původně chybně datován 14. března; Marx při prohlídce protokolu opravil datum na 21. března.

481 Engels má na mysli krajně reakční Národní shromáždění, které bylo zvoleno 8. února a poprvé se sešlo 12. února 1871 v Bordeaux (viz poznámku [232]).

482 Tento záznam obsahuje Marxovy a Engelsovy závěry z diskuse o republikánském hnutí v Anglii. Diskuse proběhla na zasedání generální rady z 28. března 1871, kde delegace rady, kterou tvořili Hales, Weston, Jung a Serraillier, podala zprávu o své účasti na republikánských shromážděních. Delegace oznámila, že veřejné shromáždění v koncertní síni ve Wellingtonu vřele přijalo řeč, kterou pronesl Serraillier, a jednomyslně přijalo rezoluci na podporu pařížských dělníků. Zároveň delegace poukázala na to, že shromáždění přijalo krajně umírněnou rezoluci navrženou Odgerem, která nijak nepřekračovala rámec buržoazně republikánských požadavků.

Generální rada kritizovala postoj Odgera a jiných oportunistických vůdců tradeunionů, kteří omezovali program republikánského hnutí na heslo zřízení buržoazní republiky.

483 Engels má na mysli volby do Komuny, které se konaly 26. března 1871. Po vítězství lidového povstání v Paříži byl od 18. do 28. března u moci ústřední výbor národní gardy, který pak předal své plné moci Komuně.

484 Tato lakonická Engelsova poznámka se týká Favrovy řeči v Národním shromáždění 10. dubna 1871. Favre se pokoušel vyvrátit obvinění, že se versailleská vláda fakticky spolčila s Bismarckem, aby potlačila Pařížskou komunu. Tvrdil, že vláda odmítla Bismarckovu pomoc. Byla to lež. Zrádcovský spolek francouzské kontrarevoluční buržoazie s vnějším nepřítelem, namířený k potlačení dělnického hnutí, odhalili Marx a Engels v řadě projevů a prací, především v Marxově práci "Občanská válka ve Francii" (viz tento svazek, str. {388-396}).

485 Serraillier byl zvolen do Komuny 16. dubna 1871 v doplňovacích volbách za 2. pařížský obvod. Za kandidáta byl navržen i člen generální rady Eugene Dupont. K jeho zvolení však nedošlo, poněvadž byl v Anglii a nemohl přijet do Paříže. Za 17. obvod byl do Komuny zvolen Anthime J. M. Dupont.

486 Tento dopis napsal Marx 26. dubna 1871 a adresoval ho Leo Frankelovi do Paříže. Vyvrací v něm pomluvy, které o Serraillierovi šířil francouzský maloburžoazní radikál Félix Pyat.

487 Podvýbor generální rady (Subcommittee) nebo stálý výbor (Standing Committee) vznikl z komise, která byla zvolena roku 1864, na samém počátku činnosti Mezinárodního dělnického sdružení, aby vypracovala jeho programové dokumenty a stanovy. Po schválení dokumentů se tento výbor, o němž se ve stanovách nemluví, stal stálým výkonným orgánem generální rady. Jeho členy byli: předseda rady (až do zrušení této funkce roku 1867), generální tajemník, pokladník a dopisující tajemníci pro jednotlivé země. Pod Marxovým vedením plnil mnoho úkolů, které vyplývaly z každodenního řízení činnosti Internacionály; připravoval dokumenty Internacionály, které se pak projednávaly v generální radě.

488 Touto Marxovou řečí na zasedání generální rady z 23. května 1871 začala diskuse o tom, jak odhalit versailleskou vládu a protestovat proti masakrování komunardů, které připravoval Thiers. Engels, o jehož vystoupení v diskusi je v protokolu jen velmi stručná zmínka, upozornil ve svém příspěvku na věrolomnost Thierse, který před časem lživě sliboval účastníkům Pařížské komuny milost. Na témž zasedání se generální rada usnesla o vytvoření komise, která měla prozkoumat, jaká opatření lze podniknout v Anglii, aby se učinila přítrž barbarskému počínání versailleské vlády vůči komunardům.

489 Fenianské bratrstvo - irská revoluční tajná organizace; vznikla koncem padesátýchlet 19. století mezi irskými emigranty v Americe a pak i v Irsku. Feniani bojovali za nezávislost Irska a za vytvoření irské republiky. Objektivně hájili zájmy irského rolnictva, svým sociálním složením však náleželi převážně k městské maloburžoazii a demokraticky smýšlející inteligenci. Marx a Engels často poukazovali na slabiny fenianského hnutí a kritizovali feniany pro jejich spikleneckou taktiku, sektářství a buržoazně nacionalistické chyby, přesto však vysoko cenili revoluční charakter tohoto hnutí a snažili se přivést feniany k masovým akcím a k spolupráci s anglickou dělnickou třídou.

490 Karbonáři (carbonaro - doslova uhlíř) tajná politická společnost, která existovala v Itálii na počátku 19. století a ve Francii ve dvacátých letech 19. století. Italští karbonáři, v jejichž řadách se sdružovali představitelé městské buržoazie, zburžoaznělé šlechty, důstojnictva, maloburžoazie i rolnictva, usilovali o národní sjednocení a nezávislost Itálie i o pokrokové reformy. Francouzští karbonáři, k nimž patřili představitelé různých politických směrů, chtěli svrhnout dynastii Bourbonů.

491 Marianne - název tajného republikánského spolku ve Francii, který vznikl v roce 1850; za druhého císařství bojoval proti Napoleonovi III.

492 "The Contemporary Review" ["Současný přehled"] - měsíčník liberálního zaměření; vycházel v Londýně od roku 1866. Mazziniho článek, o němž se zmiňuje Marx, byl uveřejněn roku 1871 v červnovém čísle tohoto časopisu.

493 Interview s Marxem byl zaznamenán R. Landorem, londýnským korespondentem newyorského listu "The World", kde vyšel 18. července 1871; interview přetiskl týdeník "Woodhull and Clafin's Weekly" v čís. 13/65 z 12. srpna 1871. Začátek a poslední odstavec interviewu, kde Landor popisuje okolnosti rozhovoru a vyjadřuje své názory, jsou v našem vydání vypuštěny. V závěru článku Landor poznamenává, že reprodukuje obsah rozhovoru s Marxem zpaměti.

494 Jde o svérázný anglo-německý jazyk, jehož použil americký spisovatel Charles Godfrey Leland (1824-1903) ve fraškovitých "Hans Breitmann's ballads" ["Baladách Hanse Breitmanna"]; paroduje v nich jazyk německých emigrantu v Americe.

495 Zde je záznam korespondenta "The World" zřejmě nepřesný. Na jaře 1871 nebyla v Barceloně stávka tabákových, ale textilních dělníku. Stávka tabákových dělníku byla roku 1871 v Antverpách a dalších belgických městech (viz poznámku [198]).

496 Než bylo na zasedání generální rady uděleno slovo Engelsovi, podával Marx zprávu o útocích papeže Pia IX. proti Internacionále.

497 Engels má na mysli takzvaný "národnostní princip", který hlásaly vládnoucí kruhy druhého císařství a používaly ho jako ideologického maskování svých dobyvačných plánů a svých zahraničně politických dobrodružství. Napoleon III. si hrál na "zastánce národnostního principu", a přitom spekuloval, jak využít národních zájmů porobených národů k posílení převahy Francie a k rozšíření hranic. "Národnostní princip" neměl nic společného s uznáním práva národů na sebeurčení, nýbrž naopak sloužil k rozdmýchavání národnostních různic a k přeměňování národnostního hnutí, zejména hnutí malých národů, v nástroj kontrarevoluční politiky soupeřících velmocí. Bonapartistický "národnostní princip" odhalil Marx v pamfetu "Pan Vogt" (viz Marx-Engels, Spisy 14) a Engels v článku "Proč se dělnická třída zajímá o Polsko?" (viz Marx-Engels, Spisy 16).

498 Generální rada přijala na zasedání 25. července 1871 Engelsův návrh na svolání londýnské konference a pověřila stálý výbor, aby vypracoval program konference. Zároveň bylo usneseno, že se má zařadit na konferenci i otázka bakuninovské Aliance socialistické demokracie v románském Švýcarsku (viz poznámku [322]).

499 Marx pronesl svou řeč proti George Odgerovi, jednomu z oportunistických předáků anglických tradeunionů, když Odger otevřeně přešel na pozice buržoazie, zřekl se zásad Internacionály a pomlouval v tisku i ve svých přednáškách generální radu a Pařížskou komunu.

500 Liga půdy a práce (Land and Labor League) byla založena v Londýně v říjnu 1869 za účasti generální rady. Ve výkonném výboru Ligy bylo přes deset členů generální rady. Program, který vypracoval Eccarius podle Marxových pokynů, viz (Marx-Engels, Spisy 16, zde), obsahoval vedle některých všeobecně demokratických požadavků (reforma finanční a daňové soustavy, lidového vzdělání apod.) požadavek nacionalizace půdy a zkrácení pracovního dne a dále chartistické požadavky všeobecného volebního práva a zřízení zemědělských kolonií. Marx měl za to, že by Liga mohla přispět k revolucionování anglické dělnické třídy; viděl v ní jednu z cest k vytvoření samostatné proletářské strany v Anglii. Ale už na podzim 1870 zesílil v Lize vliv buržoazních živlů a vinou tradeunionistických předáků Odgera, Cremera a jiných, kteří se stále více paktovali s buržoazií, ztratila Liga ponenáhlu spojení s Internacionálou.

501 Funkce předsedy generální rady byla zrušena usnesením generální rady z 24. září 1867 (viz poznámku [197]), které schválil basilejský kongres Internacionály v září 1869. (Pozn. red.)

502 Záznam této Marxovyřeči a dalších projevů na londýnské konferenci je obsažen v protokolech ze zasedání konference, které zapsali francouzsky Constant Martin a Charles Rochat; anglické protokoly, pořízené Williamem Halesem, se ztratily. Martinovy a Rochatovy zápisy se zachovaly jednak jako hotové protokoly, napsané buď jedním nebo druhým z nich, v některých případech dokonce ve dvou variantách, Martinově i Rochatově. Mimo to se zachovaly všechny koncepty. Podkladem projevů zařazených do příloh tohoto svazku jsou protokoly srovnané s koncepty.

503 Jde o proces s členy Něčajevovy organizace, zahájený 1. července 1871 v Petrohradě (viz poznámku [360]).

504 Marx promluvil o tradeunionech v diskusi, která se rozvinula na londýnské konferenci kolem Delahayova návrhu rezoluce. Pierre Louis Delahaye přednesl svůj návrh 20. září na pátém zasedání; navrhoval vytvořit mezinárodní federaci odborových svazů, aby se dosáhlo "administrativní decentralizace" a založila se "opravdová komuna budoucnosti". Marx se kriticky postavil k těmto utopickým Delahayovým návrhem, které už byly předzvěstí některých idejí anarchosyndikalismu a směřovaly k popření úlohy proletářského státu a politické strany proletariátu. Kritizoval také kastovnickou uzavřenost tehdejších anglických tradeunionů, jejich odtrženost od lidových mas a odmítání politického boje. Zároveň zdůraznil velký význam úsilí, které Internacionála vynaložila, aby přiměla tradeuniony zúčastnit se politických bojů dělnické třídy a aby převychovala členy tradeunionů v duchu proletářské revoluce a proletářského internacionalismu. Konference zamítla Delahayův návrh a přijala rezoluci, která vyzývala k upevnění mezinárodního spojení odborových svazů na základě skutečných aktuálních úkolů dělnické třídy (viz tento svazek, str. {464}).

505 Míní se rezoluce basilejského kongresu o odborech. Jeden článek této rezoluce ukládal generální radě, aby uskutečnila mezinárodní spojení odborových svazů (viz "Report ofthe Fourth Annual Congress ofthe International Working Men's Association, held at Basle, in Switzerland. From the 6th to the 11th September, 1869", Londýn 1869, str. 30).

506 V diskusi o mezinárodním spojení odborových svazů vyslovil belgický delegát Steens obavu, aby národní odborové svazy - kdyby došlo k mezinárodnímu sjednocení - nebyly pohlceny anglickými tradeuniony.

507 Míní se chartismus - politické hnutí anglických dělníků v třicátých až padesátých letech 19. století. Bojovalo za uskutečnění Lidové charty (People's charter), požadující demokratizaci státního zřízení Anglie (požadavek všeobecného volebního práva aj.). Lenin charakterizoval chartismus jako "první široké, opravdu masové, politicky vyhraněné a proletářsky revoluční hnutí" (viz V. I. Lenin, Spisy, sv. 29, čes. vyd. 1962, str. 303). Úpadek chartistického hnutí souvisel se zesílením průmyslového a obchodního monopolu Anglie a se zkorumpováním špiček anglické dělnické třídy ("dělnické aristokracie") z nadzisků anglické buržoazie; to vedlo k růstu oportunistických tendencí mezi dělnictvem, které se mimo jiné projevily v tom, že předáci tradeunionů odmítli podporovat chartismus.

508 Míní se výkonný výbor anglické Reformní ligy. Reformní liga byla založena na jaře 1865 v Londýně z iniciativy a za přímé účasti generální rady Internacionály. Měla být politickým centrem pro řízení masového hnutí dělníků za druhou volební reformu. Ve vedoucích orgánech Ligy - v její radě a výkonném výboru - byli členové generální rady, hlavně předáci tradeunionů. Program hnutí za reformu, v jehož čele stála Liga, i jeho taktika vůči buržoazním stranám byly vypracovány přímo pod vlivem Marxe, který usiloval o samostatnou, na buržoazních stranách nezávislou politiku anglické dělnické třídy.

Proti požadavku buržoazie, aby volební právo bylo rozšířeno jen na majitele a nájemce jednotlivých obytných domů, kladla Reformní liga na Marxovo naléhání požadavek všeobecného volebního práva pro všechno dospělé mužské obyvatelstvo v Anglii. Toto původně chartistické heslo, jež Internacionála znovu pozvedla, se setkalo u anglické dělnické třídy s velkou odezvou a zajistilo Lize podporu tradeunionů, které byly do té doby politicky indiferentní. Ale protože se do vedení Reformní ligy dostali kolísající buržoazní radikálové, kteří se báli lidového hnutí, a protože oportunističtí předáci tradeunionů prováděli kompromisnickou politiku, nemohla Liga uskutečnit linii, kterou jí vytyčila generální rada. Anglické buržoazii se podařilo hnutí rozštěpit; roku 1867 byla provedena okleštěná reforma, která dala volební právo jen maloburžoazii a dělnické aristokracii. Většina dělnické třídy stejně jako dříve neměla žádná politická práva.

509 Marx má na mysli stanovy Internacionály, uveřejněné v Londýně roku 1867, a prozatímní stanovy, které vyšly v Londýně roku 1865 spolu s Inaugurální adresou (viz poznámku [363]).

510 Marx má na mysli proniknutí pochybných živlů a zrádců do ústředního výboru pařížské národní gardy, která měla dosti různorodé složení (byli v ní blanquisté, novojakobíni, proudhonovci atd.). Přítomnost takových lidí v ústředním výboru, který vykonával od 18. března až do vyhlášení Komuny 28. března 1871 funkci revoluční vlády, byl vedle jeho nedostatečné politické jednoty hlavní příčinou těžkých chyb, kterých se výbor ve své činnosti dopustil (upuštění od okamžitého útoku na Versailles atd., viz tento svazek, str. {617}). Tyto chyby byly také výsledkem škodlivé proudhonovské doktríny, hlásající abstenci od politiky. Mnozí představitelé Pařížské federace Internacionály zastávali tuto doktrínu až do událostí 18. března a během své činnosti v ústředním výboru národní gardy a v Pařížské komuně ji nemohli zcela překonat.

511 Jde o sjezd Národního dělnického svazu (National Labor Union) 7.-10. srpna 1871 (viz též poznámku [178]).

512 Utin navrhl konferenci, aby uložila generální radě sestavit rezoluci "Politická činnost dělnické třídy". Přitom se mělo přihlédnout k návrhu, který při projednávání této otázky přednesl Vaillant, a k pozměňovacím návrhům Serrailliera a Frankela. Utinův návrh byl přijat.

513 Řeč o postavení Mezinárodního dělnického sdružení v Německu a Anglii přednesl Marx jako dopisující tajemník generální rady pro Německo; stejně podali zprávu o situaci v jednotlivých zemích ostatní dopisující tajemníci a delegáti. Část věnovaná Anglii je doplňkem k Marxovým projevům o tradeunionech (viz tento svazek, str. {689-690}).

514 Drážďanský sjezd německé Sociálně demokratické dělnické strany (eisenašských) se konal 12.-15. srpna 1871. Sjezd přijal mimo jiné usnesení o boji za zkrácení pracovní doby a za skutečné všeobecné volební právo. Svůj vztah k Internacionále vyjádřil sjezd rezolucí: "Sjezd plně souhlasí s postojem stranického orgánu ,Volksstaat' k politickým a sociálním otázkám uplynulého roku. Schvaluje zejména, že list ,Volksstaat' udržuje ideové spojení německé sociální demokracie s Mezinárodním dělnickým sdružením." Tím kongres fakticky schválil usnesení o vstupu do Internacionály, které bylo přijato v září 1868 na 5. sjezdu německých dělnických spolků v Norimberku; Svaz německých dělnických spolků, který vedl Bebel, se potom roku 1869 ustavil v Eisenachu jako Sociálně demokratická dělnická strana.

515 Tuto rezoluci sestavil stálý výbor (viz poznámku [487]) za Marxovy spolupráce; generální rada rezoluci schválila 5. listopadu 1871.

V prosinci 1870 vytvořili v New Yorku zástupci několika sekcí ústřední výbor jako řídící orgán Internacionály ve Spojených státech s jednoročním zmocněním. 9. a 12. sekce, které se k němu připojily v červenci 1871, zneužily jména Internacionály a začaly pod vedením buržoazních feministek Victorie Woodhullové a Tennessee Claflinové agitovat za buržoazní reformy. Stoupenci Woodhullové a Claflinové se postavili proti "cizineckým sekcím" (německým, francouzským, irským), zejména proti německé l. sekci v New Yorku, kterou vedl Friedrich Albert Sorge, a pokoušeli se dostat Internacionálu v USA pod svůj vliv. Dne 27. září 1871 se 12. sekce obrátila bez vědomí newyorského ústředního výboru na generální radu s požadavkem, aby byla uznána za vedoucí sekci Internacionály v Americe; zároveň vedla tiskovou kampaň proti těm sekcím, které hájily proletářský charakter Sdružení.

Rezolucí z 5. listopadu 1871 odmítla generální rada požadavky 12. sekce a potvrdila plnou moc newyorského ústředního výboru. 12. sekce však ani potom neupustila od svých útoků proti ústřednímu výboru a snažila se dokonce vykládat usnesení generální rady jako podporu svých požadavků.

Činnost stoupenců 12. sekce vedla k posílení maloburžoazních živlů v amerických organizacích Internacionály. Následkem toho došlo k rozkolu mezi proletářskými a maloburžoazními sekcemi a k vytvoření dvou federálních rad v prosinci 1871. Generální rada se vší rozhodností podporovala proletářské křídlo severoamerické federace a v březnu 1872 vyloučila 12. sekci z Internacionály.

Rezoluce generální rady z 5. listopadu 1871 se dochovala v Eccariově zápisu, v němž jsou Marxovy opravy. 25. listopadu 1871 byla otištěna francouzsky v orgánu francouzských republikánských spolků "Le Socialiste" ["Socialista"] (tento list se od prosince 1871 stal orgánem francouzských sekcí Internacionály v Americe). Anglicky vyšla 2. prosince 1871 v týdeníku "Woodhull and Claflin's Weekly", kde ji však doprovázel komentář zkreslující její smysl. Později byla uvedena v knize "Briefe und Auszüge aus Briefen von Joh. Phil. Becker, Jos. Dietzgen, Friedrich Engels, Karl Marx u. A. an F. A. Sorge und Andere" ["Dopisy a výňatky z dopisů Johanna Philippa Beckera, Josepha Dietzgena, Bedřicha Engelse, Karla Marxe a jiných F. A. Sorgovi a jiným"], Stuttgart 1906, str. 36.

516 Marx poslal dopis své dcery Jenny vydavatelkám "Woodhull and Claflin's Weekly", které ho uveřejnily spolu s Marxovým průvodním listem (viz tento svazek, Vydavatelkám listu "Woodhull and Claflin's Weekly").

517 Narážka na biblickou legendu (evangelium sv. Lukáše), podle níž apoštolové zázračně nabyli schopnosti kázat jazyky, které neznali.

518 "Pétroleuses" ("petrolejnice") - takto potupně nazýval reakční tisk pařížské dělnice, které versailleské soudy křivě obvinily, že za bojů na barikádách v květnu 1871 zapalovaly pařížské budovy.

519 Pontony byly plovoucí vězení - lid je nazýval také pohyblivé rakve - do nichž kontrarevoluce uvrhla po porážce Pařížské komuny tisíce nevinných lidí, mezi nimi i mnoho žen. Na 25 pontonech bylo vězněno téměř 20 000 lidí, kteří byli většinou mučeni a za nevylíčitelného utrpení umírali.